Jiřímu Míkovi je 54 let a je berounským patriotem, i když si občas odskočí od městského života odpočinout na samotu u Lochovic, Beroun je jeho srdeční záležitostí.

Společně se svým kolegou Lubošem Zálomem jste v berounském zastupitelstvu čerství nováčci. Co vás přimělo k tomu, že jste se dal na komunální politiku?
Abych pravdu řekl, tak to byla čistě velká náhoda. Já už rok a půl bojuji proti protikuřáckému zákonu. Přitom jsem zažil spoustu podrazů a leváren, a to jak v oblasti té nejvyšší politiky, tak i v té nižšího stupně. Sám sobě jsem si říkal, tohle se přeci musí změnit. Vždyť všechno řídí zájmy lobistů a na normální lidi nikdo nemyslí. Politici o nás vědí jen pár měsíců před volbami a pak už je opět nezajímáme. No a pak se u mne objevil Luboš Zálom a řekl mi, že se jim líbí, jaký jsem nezlomný bojovník. Že jsem Berouňák a díky své práci znám problémy obyčejných lidí, a abych se k nim přidal. Protože vidím, co se v politice děje, tak jsem na jeho nabídku kývl. Na nějakou velkou kampaň jsme neměli moc času. Vše se to upeklo vlastně pomalu za pět minut dvanáct. Věřím, že kdybychom se rozhodli kandidovat už dříve, tak jsme těch hlasů od Berouňáků dostali více. Luboš je takový intelektuál a já všechno říkám otevřeně. Proto jsem se stal lídrem hnutí.

Voliči vám dali hodně hlasů a tím Berouňané dali najevo, že chtějí v komunální politice změnu. Co uděláte proto, abyste nezklamal jejich důvěru?
Už od začátku všude říkám, že kandiduji za Velké sídliště. Ta nejstarší část Berouna, kam Velké sídliště patří a kde žije přes pěti tisíc obyvatel města, nám chátrá před očima. Kvůli tomu se začíná pomalu i vybydlovat. Spoustu lidí, co tady bydlí už desetiletí, štve, jak to tady vypadá. Dá se říci, že tady není nic, co by nebylo špatně. Chybí tady parkoviště, komunikace jsou samá záplata a výmol. Na jejich stav tady nadává úplně každý. Centrum sídliště, kterým je prostranství před Hvězdou, se rozpadá. Z laviček kolem jsou torza. V noci ani ve dne tady nevidíte městského strážníka, pejskaři, kterých je tady ohromné množství a platí za své zvíře městu spoustu peněz, nemají k dispozici sáčky na výkaly. Nenajdete tady ani jeden stojan s pytlíky. Je toho vážně hodně. Já jsem idealista a jsem přesvědčený, že se tohle vše dá změnit. Chci, aby z prostranství u Hvězdy byl příjemný parčík s fungující fontánou. Parčík, ve kterém si staří lidé rádi sednou na lavičku. Velké sídliště je samý beton a v létě tu začíná být pěkně dusno. Musí tady zůstat fungující koupaliště a mohl bych pokračovat. To bychom si ale povídali hodně dlouho.

Co si myslíte, že je největší problém Velkého sidliště?
Jak říkám, je toho hodně. Na tomhle sídlišti nenajdete člověka, který by pochválil městský úřad. Taky nemá důvod. V mnoha ulicích se už veřejně parkuje na chodnících. Městská policie už za to ani nedává botičky, protože ví, že ti lidé ta auta nemají kam dát. Udělalo se tady sice několik dětských hřišť, ale ty nikdo neudržuje, takže jsou v hrozném stavu. Zeleň tady sice nějaká je, ale je už za ta desetiletí přestárlá a hlavně neupravená. Řekl bych, že se tady o její údržbu nikdo hodně dlouho nestará. Mezi bytovými domy jsou i patnáctimetrové stromy, se kterými je potřeba něco udělat. Když to tak všechno sleduji, tak mi připadá, že to jak se to tady vede, a to teď nemyslím jen Velké sídliště, ale celý Beroun, nemá vůbec žádnou koncepci, natož cíl. Koncepce a krátkodobý i dlouhodobý cíl je potřeba. A já tohle vše chci pomoct změnit. Vždyť se stačí podívat na sousední Králův Dvůr, jak to tam všechno šlape pro blaho lidí. Na něm vidím, že když se chce, tak to jde. Jen je potřeba dělat pro zájmy obyčejných občanů Berouna.

Čeho si na sobě ceníte nejvíc?
Mám rád Velké sídliště a nelžu. Držím slovo a jsem nepodplatitelný. To zdůrazňuji. Denně jsem mezi obyčejnými lidmi, a tak vím, co potřebují.