Jolana Izbická: Keramika a móda mě provázejí celým životem. A neměnila bych

Bylo těžké do takového prostředí proniknout, když uvážíme, že byl salon pod takovým politickým vlivem?
Musím říct, že tady lze hovořit o štěstí, protože jsem byla z učiliště do salonu doporučena. Jinak by to zřejmě bylo nemožné. Asi to bylo i tím, že jsem byla vždycky řemeslně šikovná a šití návrhářství mě nesmírně bavilo a dosud baví. Už tehdy jsem měla hromady módních návrhů. Dokonce se mi v salonu Eva stalo, že jsem tam ředitelce Vynopalové nechala své obrázky, ona je pak přinesla do dílny, celá rozčilená, že jak to budeme šít, že to je hrozně náročné a kdo to tam nechal.

Před 10 lety: Povodeň na Berounsku. Voda zaplavila centrum Berouna

Jak vzpomínáte na působení v tak známém salonu?
Tehdy jsem měla příležitost pracovat se staršími kolegyněmi, které šily kostýmy právě na ty velké hvězdy třicátých let. Dělalo se to hezky postaru, pravý Haute couture (francouzský termín z oblasti módy označující oblečení šité na míru, detailně ručně zpracované, pozn. red.). Ale už od začátku jsem věděla, že v Evě nezůstanu šít, mým přáním bylo jít dál. Ta praxe ale byla úžasnou zkušeností. Vlastně praxe v jakémkoli řemesle je pro každého zlatým dnem, ať už jste návrhář či architekt, a pokud posléze zamýšlíte jít výš. Jednoduše stojíte pevně na nohách a nevymýšlíte vzdušné zámky. To je k nezaplacení.

Co jste dělala po vyučení?
Po dvou letech, v mých dvaceti, jsem se přihlásila večerně na dvouletou nástavbu na tu samou oděvní školu, kam jsem se nemohla předtím dostat. Potřebovala jsem maturitu, abych mohla pokračovat v oděvním designu. Pak následovala výtvarná škola Václava Hollara, kde jsem také zdárně odmaturovala. Mezitím jsem si spoustu oblečení šila sama, a vydělávala si tak sama na sebe. Tenkrát jsem to měla ošetřené tak, že jsem „podnikala“ jako přidružená výroba jednotného zemědělského družstva v oboru suvenýr. I když to v té době nešlo, povedlo se mi takto pracovat soukromě a dál jsem kromě oblečení vyráběla například kabelky, pásky a různé doplňky, které jsem prodávala v galerii Dílo v Praze a v Bratislavě. Také jsem dělala kolekce pro obchodní dům Kotva. A s tátou keramiku.

Od té doby se zajímáte o keramiku, především tu berounskou?
Kdepak. Miliony koníčků mě vlastně doprovázejí od dětství a jedním z nich byla i práce s hlínou. Odmala jsem byla tátova holka a zbožňovala jsem s ním něco vyrábět. On tehdy pracoval jako propagační výtvarník v železárnách a pak ještě někde v agrochemickém podniku. Výhodou bylo, že měl například super fotoaparát, a tak dělal nádherné fotografie i pro sebe. Ale jakmile to bylo možné, rychle se osamostatnil a věnoval se obrazům, keramice a šperku. Máme chalupu v Hýskově u potoka, odkud jsme jako děti pořád nosili hlínu a společně s tátou z ní modelovali. Nepotřebovali jsme modurit a podobné hmoty, protože na Berounsku máme výhodou, že tu je krásná hlína – červenice. Však je známo že Rudolf II. na Pražském hradě jedl z talířů z berounské keramiky. Vyráběli jsme s tátou loutky, modelovali keramické sošky i nádobí, ale třeba také šili, no prostě pořád něco kutili. Kolikrát se mě kamarádi ptali, proč jsem pořád s rodiči a že jsem divná, že s nimi nejdu ven. Já jsem se ale prostě těšila domů, až budu tvořit s tátou. Furt jsem byla od něčeho upatlaná, barvami nebo hlínou, to jsem milovala. Pamatuji si, že už kolem mých dvanácti jsem uměla točit na kruhu, který táta sám vyrobil. Točicí deska byla z gramofonu a motor byl snad z nějaké pračky. A takhle jsme později začali dělat první miniaturní keramiku. Později se táta věnoval i velké keramice – nejvíce se samozřejmě zajímal o tu berounskou.

Na zámek v Králově Dvoře opět zavítal vévoda Štěpán. Letos poprvé s císařovnou

Některé vaše miniatury se dostaly až do Muzea rekordů a kuriozit v Pelhřimově.
Je to tak. Jde o nejmenší vytočený džbánek na světě, který je tam vystavený. Má 2,7 milimetru a je zapsaný v Guinessově knize rekordů. Tehdy jsem si špachtličku vyklepala z jehly na šití. Tady vidíte i takovéto propojení – občas šiju, občas točím. Táta pak na něj nalepil ouško. Aby džbánek šel vypálit, na klasickou pinzetu přivařil špičky jehel, a vytvořil tak speciální mikropinzetu. S ní se džbánek dal uchopit, naglazovat a vložit to pece. Sama vlastně žasnu nad tím, že se nám to tenkrát vůbec povedlo.

Jak jste se dostali k pořádání hrnčířských trhů v Berouně?
Trhy přišly v roce 1997, ale ještě předtím jsme měli jedno z nejkrásnějších období. Sestra studovala hudbu v Mnichově a u Diessenu našla překrásný, dodnes vyhlášený hrnčířský trh. Tam nás s tátou a našimi miniaturními džbánky a vyhlášenými poličkami tenkrát přihlásila. Nevybrali nás pro klasickou keramiku, ale právě pro ty miniatury. Táta se posléze skamarádil s pořadatelem Arthurem Sudauem, právě jeho trhy se staly inspirací pro ty naše. Arthur na prvních několik ročníků také přijel.

Jaký byl první ročník berounských hrnčířských trhů?
Beroun vždycky měl takový svůj genius loci. Vždycky to tu žilo a třeba už za komunismu tu klasické trhy dobře fungovaly. Táta na to měl skvělý nos a tušil, že Beroun bude na organizaci hrnčířských trhů ideální. První ročník byl sice oproti dnešním trhům o dost skromnější – měli jsme jen 78 vystavovatelů – ale už tehdy bylo plno. Je zajímavé, že ti výrobci v nás zprvu neměli žádnou důvěru. Bylo to až roztomilé, když třeba táta vyrazil do jižních Čech, kde zazvonil na nějakého keramika a pozval ho na trhy do Berouna. Ten na něj koukal jako na nějakého blázna. Táta měl dokonce na stěně mapu republiky s vlaječkami – ano, ne, možná – a postupně je zapichoval, jak se mu dařilo, či nedařilo výrobce přesvědčit přijet prodávat na tehdy neznámé trhy. Některé výrobce jsme sice už znali, protože jsme ke keramice měli léta blízko, ale i tak nebylo bez internetu či mobilů vůbec jednoduché těch sedmdesát lidí najít. Od samého začátku bylo přitom tátovou podmínkou, že si ten výrobce musí přijet svůj produkt sám prodat. A to ctíme dodnes, protože tak máte možnost se s tím hrnčířem či jiným řemeslníkem přímo potkat, aby vám třeba řekl, proč ten výrobek udělal tak či onak.

V organizaci trhů jste tátovi pomáhala od začátku?
Ano, ale dříve to bylo méně než dnes. Tenkrát jsem kromě obchodu s módou na Újezdě dělala více než třicet přehlídek ročně - ta nejslavnější se odehrála v roce 2001 na Žofíně. Šila jsem šaty pro různé promo akce a spolupracovala s reklamními agenturami. Později jsem pracovala pro divadla jako kostýmní výtvarnice, nekrásnější vzpomínky mám na divadlo Na Vinohradech. Teď už je to tak, že zase dělám více trhy a k tomu kurátorku v berounské galerii Muzea berounské keramiky. Už jsem tam připravila 47 výstav úžasných autorů. Ti nej byli Olbram Zoubek, Václav Šerák či Pravoslav Rada.

Vodácká sezona začíná. V kempech u Berounky to žije hlavně o víkendech

Předpokládám, že jen co skončí jeden ročník, rovnou se musíte vrhnout do příprav toho dalšího.
Vlastně to s tátou jedeme neustále. Paradoxně je na tom nejhůř maminka. „Už s tím dejte pokoj, teď se budeme bavit o něčem jiném. Já si chci odpočinout,“ často nás škádlí, přitom je ale moc ráda.

Co je na pořádání trhů nejtěžší a co vás naopak velmi těší?
To je hodně těžká otázka. Pokud nemáte v něčem, co děláte, rád všechny ty možné procesy, těžko dojdete k cíli. Dělám vše velmi ráda, ale přiznám se, že pro mě bylo náročné například orazítkovat a poslat stovky pozvánek. Snažila jsem se přemluvit tátu, zda by nebylo lepší mít obálky třeba s předtištěným logem. Ale přesvědčil mě, že to razítko je takové hezké a lidské. Zpátky mi na oplátku chodily dopisy s nakresleným sluníčkem a třeba i nějakým milým vzkazem. Byl to pěkný projev, který jsme dělali až do covidu. V tu dobu jsem pak najednou potřebovala všechny obeslat rychle, takže jsme díky tomu vše začali dělat online.

Kvůli pandemii jste vlastně přešla z analogové organizace trhů na digitální.
Přesně tak, což vlastně zjednodušilo mnoho věcí. Na druhou stranu jsem některým řemeslníkům, kteří takto nefungovali, protože to nepotřebovali, ještě pomáhala založit emailovou adresu a třeba i webové stránky. Jinak do té doby to byl čistý analog. Něco to do sebe mělo, bylo to moc hezké, ale za tento přechod jsem vlastně docela ráda.

A co vás tedy na organizaci trhů nejvíce těší?
To, že můžeme svobodně tvořit a že nás mají naši fanoušci rádi. A hlavně to, že u nás najdete řemeslníky, jako jsem třeba i já, za které můžu ručit. Jsme taková velká rodina, co miluje a ctí řemeslo. Samozřejmě se občas stane, že nějaká vázička propouští, ale z 99 procent jsou to lidé, kteří řemeslo umí opravdu výborně. Pak mám ráda posun v tom, kdy jsme začali dělat každý ročník tematicky a u představovat nějaké vybrané řemeslo. Tohle mě moc baví, i když to je výzva, protože jde často o řemeslníky, kteří nikam na trhy nejezdí. Takže jsem se vlastně dostala do podobné role, ve které byl táta před třiceti lety, a vlastně přemlouvám špičkové řemeslníky, kteří na mě koukají zase jako na blázna. Totiž lidé, co své řemeslo posunuli na více autorskou galerijní tvorbu, moc prodeji na trzích nevěří či pro ně není dostatečně prezentační. Ale daří se je přesvědčit.

Jolana Izbická (55 let) společně se svým otcem léta organizuje populární hrnčířské a řemeslné trhy v Berouně. V královském městě se narodila a žila do svých patnácti let, poté odešla za studiem do Prahy. Je známou módní návrhářkou, kostýmní výtvarnicí, ilustruje knihy. Nyní žije na Žižkově a její ateliér lze najít na Karlovo náměstí. I když v Berouně většinu svého života nepobývá, ráda se do svého rodiště vrací a stále se považuje za berounského patriota. Jak sama říká, koníčků má asi tak milion a nejvíce si cení toho, že jí koníčkem může být její práce. Je vdaná za hudebníka Phila Shoenfelta, který přišel do Prahy pár let po revoluci a hrál například ve formaci Tichá dohoda, jeho současná kapela se jmenuje Southern Cross.