Zajít na jedno v české společnosti prakticky zdomácnělo natolik, že někteří pivovarníci dokonce volají po tom, aby česká pivní kultura byla zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO. A jsou to právě setkání u orosené sklenice zlatavého moku, která podporují čilý společenský život. Ten by bez pohostinství jen těžko mohl existovat. A naopak. Jedním z podniků, které píšou dlouhou berounskou historii, je restaurace U Kropáčů.

Jak místní říkají, „ta hospoda tu je odjakživa“. Odkdy přesně není jasné, ale některé zdroje uvádějí, že už od 30. let 20 století. Podnik pamatuje hlavně doby hlubokého socialismu. V současné době je hlavně půdou pro různá setkání a společná sledování sportovních přenosů.
V berounské hospodě nesmí chybět ani šipkařský klub, U Kropáčů je doma Magnetics Beroun. V minulosti se v podniku pořádala i live stand-up představení Na stojáka. Na jedno tam rád zajde například i obránce Floridy Panthers Radko Gudas, když zavítá domů na Zdejcinu.
Hospoda stojí na rohu ulic Jungmannova a Bratří Nejedlých. Původně to byla klasická čtyřková pivnice, a kdo chtěl na pivo, musel prostoupit hustým dýmem z cigaret naplňujícím úzkou chodbu, v níž se kdysi krčil klasický plechový výčep s několika poličkami za ním.
Kropáčovi jsou historií, název ale zůstává
Název U Kropáčů zůstal po původním majiteli a s podnikem se sžil natolik, že když v minulosti padl návrh na změnu, neprošel. „Majitel Václav Malina to prostě nepřipustil. Chtěl, aby se tu ten duch Kropáčů zachoval. Hospoda byla historicky proslavená jako cikánská a byla to taková klasická zaplivaná porevoluční putyka. Trvalo poměrně dlouho, než se nám ji podařilo transformovat do slušnější podoby,“ vypráví hostinský Miroslav Nejepsa, který má podnik pronajatý už dvě dekády. Sám se v pohostinské branži pohybuje přes třicet let.
Nejvýznamnější změnou byl přesun původního výčepu do většího prostoru nynější restaurace, kde vznikl rozměrný bar. „Nynější restaurace původně sloužila jako sál a dnešní šipkárna hned u vchodu byla hlavní částí podniku, kde běžně sedávali štamgasti, cikáni a samozřejmě nechyběly automaty. Hlavně díky majiteli jsme mohli udělat rekonstrukci a z hospody se konečně stal ‚normální podnik‘,“ říká Nejepsa.

Na původní hospodu vzpomíná například pamětník Zdeněk Zítek, který ke Kropáčům chodí už půl století. „Jako kluk jsem sem chodil se džbánem tátovi pro pivo a dokonce ještě pamatuji Kropáčovy, když to tu vedli. Tehdy to byla úplně jiná hospoda. Sál se za minulého režimu otevíral jen pro Baráčníky,“ vzpomíná.
Ke Kropáčům rád zavítá i berounský starousedlík Jiří Foukal, který sedává u kulatého stolu pro štamgasty. „Na výborné pivo sem chodím už čtyřicet let. Ne že bychom tu byli denně, ale pátky tu u kulaťáku držíme. Pamatuji si to jako takovou lidovou hospodu, Míra Nejepsa to tu hodně zvedl a prostředí získalo příjemnou atmosféru,“ vysvětluje pivař, podle kterého už původní štamgasti bohužel ubývají. „Také to tu vždycky byla sparťanská hospoda, ale začali nám sem chodit i slávisti. Vyhánět je nebudeme, tady je to prostě taková komunita,“ dodává se smíchem.
K pivu tatarák a další hospodská klasika
Byť je restaurace U Kropáčů ryze českým hostincem, dřevěným stylem připomíná irské podniky. „Při cestování se mi moc líbily irské puby, mají své kouzlo a host tam má prostě na co koukat. Není to nudná hospoda. Teď hodně frčí takové ty ‚šedivé franšízy‘, které dělají různé pivovary. Všechny ty hospody vypadají stejně, a to je prostě zběsilé. To není hospoda, ale nádraží,“ míní Nejepsa.
U Kropáčů se v průběhu času podávalo klasické restaurační menu, které na čas vystřídaly jednoduché pochutiny k pivu. „Dělali jsme hodně výborné burgery. To ale na nějakou dobu skončilo, když jsem onemocněl. Pak jsme se k tomu vrátili a nyní připravujeme hlavně takové ty klasiky k pivu, jako je guláš či tatarák,“ připomíná hostinský.

Pravděpodobně největším lákadlem je nyní U Kropáčů návrat k tankové plzni. „Z tanku tu dlouho točíme desítku a léta jsem bojoval za Prazdroj i proto, že jde podle mého názoru o jedno z nejlepších světových piv. Jsem rád, že se to povedlo,“ říká Nejepsa s tím, že hospodu povede tak dlouho, jak jen to půjde. „Hospoda mě furt baví, ale musím přiznat, že je to občas boj. Hlavně v poslední době, kdy v pohostinství chybí personál, to je unavující. Ale vydržím,“ slibuje.