„Od třinácti let jsem sem chodila do jezdeckého oddílu. Přirostlo mi to tak k srdci, až jsem si to tady pronajala. Už to bude osmnáct let. Vlastně to bylo v době, kdy zde v sousedství vzniklo učiliště,“ vzpomíná Dita Harvanová, která jako dítě se svým koníkem závodila.

„Byla jsem samouk. Účastnili jsme se soutěží jen do úrovně L, což není nic profesionálního. Ale skončila jsem, protože se mi nelíbilo, jak se děti ke koním na závodech chovají. Jako kdyby byly stroje. Za všechny chyby, které i to dítě způsobí, mohl jen kůň. Byla jsem svědkem, kdy dítě koně na závodech zbilo. Na to jsem se nechtěla dívat,“ svěřuje se Dita.

close Dita Harvanová info Zdroj: Deník/Jana Hájíčková zoom_in Dita Harvanová

A to byl jeden z impulsů, proč si otevřela jezdeckou školu a příměstský tábor. Snaží se vést děti k lásce ke koním. „Aby ke zvířeti přistupovaly jako ke kamarádovi. Ne k cvičebnímu nástroji nebo dopravnímu prostředku. Aby se zvíře stalo jejich partnerem,“ upozorňuje. Podle ní se děti i dospělí učí u koní zodpovědnosti. „Také se dětem zlepšuje soustředěnost, což je dneska docela problém. A pečujeme i o děti s ADHD, jsou u nich vidět velké pokroky. U dospěláků se zase zpevňuje zádové svalstvo, takže přejdou bolesti zad,“ vypočítá Dita, která také pořádá malé závody v parkuru nebo drezuře, kde si děti vzájemně pomáhají. Zejména starší mladším. Na konci dostanou všichni odměnu za snahu.

Od třinácti do sedmdesáti

„Jezdí u nás nejen děti od tří let, ale třeba i senioři. Nejstaršímu jezdci bylo sedmdesát,“ usmívá se Dita. Celkem její jezdecký oddíl čítá sedmdesát členů. Ale není to jen o tom, že si sednou na koně a projedou se. „O koně se musí postarat. Vyčistí ho. Při úpravě kopyt se učí ho podržet, aby viděli, co všechno péče obnáší. close Za závodů u Dity Harvanové v obci Tlustice. info Zdroj: se souhlasem Dity Harvanové zoom_in Za závodů u Dity Harvanové v obci Tlustice. Jezdí s námi pro trávu. Uvědomují si tak, že zvíře potřebuje každodenní péči,“ dodává chovatelka, která myslí na všechny kategorie jezdců, a proto chová i poníky. O letních prázdninách pak pořádá od pondělí do pátku příměstské tábory, kdy rodiče dítě ráno přivezou a večer si ho zase odvezou. Stojí na pět dní čtyři a půl tisíce. „Ještě máme volná místa. Nachystáme pro děti klubovnu, přístřešek a postavíme týpí. Připravujeme pro ně celodenní program včetně ježdění na koni, mají zajištěnu stravu a mohou nakrmit i kamerunské ovce, morčata, králíky, slepice, kachny, husy nebo krůty,“ vyjmenuje Dita, která se s některými zvířaty účastní i výstav, protože je členkou klubu chovatelů všech výše uvedených zvířat. Chov šestadvaceti koní je ale finančně velmi náročný.

Dita Harvanová se svým prvním koněm:

Dita Harvanová žije jen pro koně. Pořádá jezdecké kursy i příměstský tábor | Video: Jana Hájíčková

„Vloni se nám podařilo získat dotaci z České unie sportu, takže jsme mohli pořídit lepší vybavení pro koně - sedla, bezpečnostní vesty pro děti apod. Nabízíme možnost vypůjčení, protože každý si nemůže dovolit výbavu zakoupit. Pořídili jsme i koloběžky a kola z druhé ruky kvůli táborům. Jinak se nám daří na provoz koní vydělat nejen jezdeckými lekcemi, ale i návštěvami škol. Chodí sem na exkurzi, svezou se a dozvědí se něco o zvířatech. Také jezdíme na různé kulturní akce a trhy, kde vozíme děti na koni,“ prozrazuje chovatelka, která by byla vděčná za suchý chleba, trávu nebo v létě za jablka. „Kdo má zahradu a neví, co s trávou, rádi posekáme a odvezeme,“ loučí se Dita Harvanová.