Jak jste se ke gynekologii jako zdravotnímu oboru vůbec dostal?
Spíše náhodou. Během studií mi zemřel otec a aby matka nezůstala sama, hlásil jsem se o zaměstnání v Hořovicích. Chtěl jsem na chirurgický obor, ale nebylo místo, tak jsme „skončil“ na gynekologicko-porodnickém oddělení v hořovické nemocnici, kde jsem začal pracovat v roce 1980. Začátky nebyly moc lehké, ale to asi u každého začínajícího lékaře. Navíc v roce 1985 dlouho sloužící primář František Kolář skončil a mladý primář Ivan Popílka bohužel těžce onemocněl a později zemřel. Najednou jsme s paní doktorkou Martou Martínkovou zůstali na oddělení prakticky sami dva. Ta se jej nakonec ujala, a pokud jsme nechtěli, aby nás zavřeli, museli jsme se o něj nějak postarat.

Z průběhu prací.
Ze studentů se stali manažeři i dělníci. Školní altán otevřou před prázdninami

Jak se vám to dařilo?
Na Berounsku byly od šedesátých let porodnice dvě – v Berouně a Hořovicích. Tehdy existovala takzvaná rajonizace, která rozdělovala region na oblasti a pacientky chodily tam, kam patřily. Měli jsme asi třetinu okresu a zbytek připadl Berounu. Pár let po mém nástupu přišly s listopadem 1989 velké změny. Byly to takové pohnuté doby, kdy se vedla kampaň, že nemocnic je moc a doktorů ještě více. Byla snaha vše zredukovat na čísla, která byla v západní Evropě. Museli jsme se tedy snažit, aby nastávající maminky jezdily rodit hlavně k nám, což se nám dařilo. Tenkrát berounská porodnice skomírala, zatímco nám se dařilo dělat kolem tisícovky porodů ročně. Jen pro srovnání: před dvěma lety, když jsem na oddělení končil jako primář, jsme měli 1800 porodů.

Vraťme se ještě před rok 1989, kdy nebylo běžné, aby po porodu byly děti s matkami pohromadě. A otcové vůbec nesměli na oddělení, natož k porodu.
To se dělo hlavně v 70. letech. Po porodu bylo dítě uloženo na novorozenecké oddělení a matka ho viděla pouze 20 minut každé tři hodiny na kojení. V roce 1982 jsme po Znojmu byli v republice teprve druzí, když jsme zavedli takzvanou rooming-in praxi, kdy měly maminky standardně děti u sebe. Tehdy to prosadila a zavedla primářka Daniela Veškrnová. Dneska tomu už snad nikdo ani nebude věřit. Nicméně za starého režimu bylo dítě státní záležitost, takže ani nepřipadlo v úvahu, že by mohli otcové na oddělení. Svého syna nebo dceru viděli poprvé až sedmý, osmý den, když šla matka domů. Naštěstí jsou tyhle doby pryč.

Bylo správné držet takhle děti od matek?
Samozřejmě že ne. Dneska, když se dítě narodí, je matce hned položeno na hruď a kolikrát vám ho už nechce vrátit. Tenkrát se nikdo nikoho neptal a dítě okamžitě odnesli. To je nyní naprosto nepřijatelná věc. Není ani třeba více rozvíjet, proč by to takto ve smyslu vztahu dítěte a matky nemělo být.

Krmení medvěda Kubíka
Kuba ztrátu Matěje přijal. O náladu a chuť k jídlu nepřišel, říká ošetřovatelka

Jak jste prožívali změny, které přišly po revoluci?
Lidé rychle zapomínají, v čem jsme žili. V komunismu jsem prožil půlku života a pořád jsem doufal, že se to změní a režim padne. Vlastně na ty časy nerad vzpomínám. Ale paradoxně jsme se přicházejícími změnami v devadesátých letech kolikrát bojovali, protože jsme prostě byli zvyklí žít tolik let jinak. Museli jsme si k tomu najít cestu.

Vzpomenete si na svůj první porod?
Už si nepamatuji, jestli to byl chlapec, nebo dívka. Ale vím, že ta paní rodila počtvrté a vlastně to uměla lépe než já. Tehdy mě tam postavili, já jsem nastavil ruce a dítě se porodilo. Vzpomínám si, že jsem byl velmi rád, že jsem to měl konečně za sebou. Velmi dobře si vzpomínám i na svá první dvojčata. Byla to maminka ze Zdic a těm dětem bude už dnes dvaačtyřicet. První mělo 3,95 a druhé 4,05 kilogramu, takže paní během deseti minut porodila „osm kilo dětí“. Od té doby jsem takhle velká dvojčata nezažil.

Říkají vám někdy rodičky, že jste i jim kdysi pomáhal na svět?
V poslední době poměrně často. Na chirurgických sálech mi to sestry připomínají u poloviny nastávajících maminek. Teď už to jsou velké holky.

Obecně se ví, že převládají přirozené porody, byť by před nimi některé ženy daly přesnost císařskému řezu.
Určitě by si ženy měly prožít klasický porod, přestože to bolí. Jde o to si to takzvaně užít a vlastně i proto, že je to takto v přírodě zařízené. Naše přítomnost u porodu je fakticky pouze k tomu, abychom na tu přírodu dohlíželi a zasahovali pouze tehdy, pokud jsou matka či dítě ohroženy na zdraví nebo dokonce na životě.

Kdysi jsem dokonce četl, že přirozený porod je důležitý i pro vývoj imunitního systému dítěte.
Na to vyšla řada studií a mluví se především o alergiích a vůbec celkové imunitě novorozeněte. Klasický porod doprovází přirozený výskyt bakterií matky, které vytvářejí první vnější prostředí, s nímž se dítě setká. Tím si začíná budovat vlastní imunitu, protože na svět přichází jako takzvaný imunologicky naivní jedinec. Do té doby má totiž kontakt pouze se svou matkou.

Je pro některé rodičky císařský řez přece jen lepší variantou?
Je tu například úzká skupina žen, které mají psychické problémy a těhotenství moc nezvládají – bojí se, mají časté obavy a trpí třeba i panickými ataky. Tady je pak císařský řez na přání dobrodiním. Obecně žena, aby dobře porodila, se nesmí bát toho, co přijde. Musí se těšit a být ochotna podstoupit fyzické nepohodlí a bolest. V opačném případě obavy a strach spustí proces stresových hormonů, které mají schopnost normální průběh porodu narušovat. Paradoxně to těhotné v dnešní době mají vlastně poměrně těžké. Jak častěji chodí na kontroly, tak se bojí, že jim něco najdeme, a to přirozeně zvyšuje strach, který v důsledku přispívá k poruchám porodních mechanismů.

Ale v dnešní době moderních diagnostických metod to snad ani jinak nejde.
Vše by mělo probíhat v jistém přátelském a klidném duchu, aby se v případě nějaké komplikace té ženě řeklo, co se děje a že jsme schopni to vyřešit. Nechat je se bát, že třeba dítě neroste správně, není správný přístup.

Z festivalu Hrady CZ 2022 na Točníku.
Festivalová sezona Hrady CZ startuje opět na Točníku. Se dvěma scénami

A co například domácí porody, co si o nich myslíte?
Je pravda, že u 80 procent domácích porodů zdravotníci většinou přihlížejí a zasahují jen při výjimečnostech. Nikdy se ale neví, zda komplikace nepřijdou. Pokud ano, je ihned postaráno o novorozence kvalifikovaným personálem. V opačném případě se může stát, že bez patřičné lékařské péče holt někteří jedinci neprojdou sítem přirozeného výběru a prostě umřou nebo se narodí s nějakým poškozením. Věc je ovlivněna i tím, že problémy mohou nastat vlivem vyššího věku rodiček, ale také tím, že populace dnes už není tolik z přirozeného výběru – tedy selektivně zdravá. Jde například o nemoci srdce, přibývá těhotenský diabetes druhého typu i další choroby včetně depresí a v neposlední řadě to je i obezita, která je jednou z nejčastějších.

Setkal jste se za svou praxi s nějakým neobyčejným přáním?
Lidé jsou schopni vymyslet cokoli. Co mě v poslední době zaujalo, že si některé rodičky odnášejí domů placentu a dělají z ní přípravky, které pak třeba i jedí. Nevím, možná jsem trochu poznamenaný tím, že jsem strávil řadu profesních let v minulém režimu, ale tohle je hodně bizarní.

Aleš Klán vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově, promoval v roce 1980. Že se dal na medicínu, skromně popisuje jako „mladickou nerozvážnost“, ve které nicméně našel zalíbení. V roce 1980 nastoupil do Nemocnice Hořovice na gynekologické oddělení, jeho šéfem se stal v roce 2016 a vedl jej dalších pět let. Nyní působí v gynekologické ambulanci v Hostomicích. Jak říká, už byl čas primariát předat mladším, rád si ale do Hořovic ještě každou středu „odskočí“. Je ženatý, má dvě dcery a pět vnuček. Rád chodí na ryby a pro udržení kondice jezdí na kole.