Marcela Gregůrková je lékařka hořovického neurologického oddělení a je pětinásobná maminka. Třikrát týdně působí v neurologické ambulanci v Hořovicích a dvakrát v královodvorské ambulanci. Na akupunktuře a čínské medicíně jako takové se jí vždy líbilo, že má individuální přístup k pacientovi, je každému šitá na míru.

Mohla byste se krátce představit našim pacientům?
Vystudovala jsem 1. lékařskou fakultu UK, poté jsem pracovala několik let jako epidemiolog ve státním zdravotním ústavě v Centru monitorování životního prostředí a zdravotního stavu obyvatelstva. Po tehdy první atestaci z hygieny a epidemiologie jsem šla na mateřskou dovolenou, která se s pěti dětmi protáhla na 12 let.


V roce 2012 jsem nastoupila na neurologické oddělení nemocnice Hořovice. Začínala jsem na novém místě a pro mě v novém oboru. Po několika měsících mě tehdejší primář neurologického oddělení povzbudil v uskutečnění mého dávného snu – studia akupunktury. Přihlásila jsem se do ročního kurzu akupunktury pro lékaře, vedeném doktorem Fialou, který jsem v létě 2014 zakončila úspěšně zkouškou. V témže roce jsem též absolvovala neurologický kmen. A o dva roky později jsem složila teoretickou zkoušku ze spánkové medicíny a praktickou zkoušku s polygrafie.


Pod vedením primáře Martina Šrámka jsem měla možnost praktikovat akupunkturu v rámci neurologických onemocnění – obrna lícního nervu, neuralgie trigeminu, bolesti zad a krční páteře. Pacientů přibývalo a měla jsem potřebu získat více informací o akupunkturních bodech a jejich užití v praxi.
Přihlásila jsem se do studia tradiční čínské medicíny při Institutu TCM v Praze. V současné době jsem ve třetím ročníku. Studium je čtyřleté a navazují na něj postgraduální kurzy. Učíme se pod vedením zkušených lektorů diagnostiku, akupunkturu a fytoterapii spolu s pomocnými metodami jako je dietetika a tuina masáž. Posunulo to mé znalosti a dovednosti mnohem dál a otevřely se mi nové obzory.


V současné době funguji tři dny v týdnu v nemocnici Hořovice jako neurolog na chronické ambulanci a urgentním příjmu, provádím ambulantní odběry mozkomíšního moku. Dva dny v týdnu se vyskytuji na neurologické ambulanci naší nemocnice v Králově dvoře, kde se věnuji výhradně akupunktuře.


Co vás vedlo k „exotické“ akupunktuře?
Na akupunktuře a čínské medicíně jako takové se mi vždy líbilo, že má individuální přístup k pacientovi, je každému „šitá na míru“. Při správné diagnostice a terapeutickém postupu má velmi dobré výsledky i bez použití farmak. To se mi asi líbí nejvíce – že je možné stimulovat organismus k ozdravnému procesu bez zbytečné zátěže farmaky. Jsou situace a diagnózy, kde se bez medikamentů neobejdeme, ale je také mnoho stavů, kdy to jde dobře i bez nich, nebo lze snížit užívanou dávku léků.


Co odpovíte námitkám části veřejnosti, ale i řady vašich kolegů, že tradiční čínská medicína a ta západní jsou v rozporu?
Pro mě v rozporu nejsou, jsou to jen dva různé pohledy na pacienta a zdraví. Západní medicína hledá diagnózu a na ní má předem danou terapii. Čínská medicína popíše současný stav organismu pacienta a hledá cestu k rovnováze. Můj dědeček byl praktický lékař za první republiky – tehdy byli lékaři v terénu zvyklí stanovit diagnózu především z dotazování a fyzikálního vyšetření pacienta – pozorování barvy kůže, jazyka, pohmat, poklep, poslech. Čínská diagnostika je velmi podobná. Myslím, že ta naše západní a tradiční čínská medicína se mohou velmi dobře doplnit. Je důležité vědět, kdy ještě můžu léčit čínskou medicínou a kdy už musím sáhnout po naší západní.


Pro koho je vhodná akupunktura?
Pro každého, funguje jako terapie i v rámci prevence.


Můžete ji použít i v případě závažných onemocnění, například onkologických?
Ano, můžeme, ale jen jako podpůrnou terapii. Pomůže lépe zvládnout a snášet chemoterapii, nebo radioterapii. Nedokáže ale vyléčit samotné onkologické onemocnění.


Jaké jsou reakce Hořovických pacientů, když jim navrhnete akupunkturu?
V případech, kdy si myslím, že by akupunktura měla opravdu smysl, ji svým pacientům nabízím, dělají to i někteří mí kolegové. Pacient má svobodnou volbu „jít do toho“ či ne. Pro některé, zejména starší nebo sociálně slabší, je to hlavně otázka peněz. Nestačí totiž jedno sezení, je potřeba je po týdnu opakovat – většinou 7 až 10 krát. V některých případech pokračujeme i dál. Celkově ale mám pocit, že pacienti vítají možnost jiné terapie.