Jak jste dostala k plavání?
K plavání mě přivedl tatínek, který mě to i naučil. Za to mu jsem hodně vděčná, protože tento sport je pro mě vedle výzev i výborným relaxem. Plavu hodně a často. Vždycky se k tomu vracím, když je mi dobře i když se cítím špatně. Někdo tvrdí, že při plavání medituje – a asi to tak je. Jak kolem vás proudí voda, je to fantastický pocit.

Pro adrenalin nechodíte daleko. Jaké to bylo na kanálu La Manche?
Všechny jsme tam letos v červnu jely se stejným pocitem velkého otazníku, co od toho máme očekávat. Nejtěžší byla představa, že bychom mohly nějak zklamat – třeba že by některá z nás z jakéhokoli důvodu nemohla plavat, a tím by to ostatním pokazila. Když to zpětně hodnotím, plavecky to nebylo až tak těžké. I tak to samozřejmě byla velká výzva, která byla už za studií na střední škole mým velkým snem, dlouho nedosažitelným. Klaním se před lidmi, kteří to dali celé.

Badatelé zrekonstruovali díky objevené lebky podobu ženy, která před 45 tisíci lety žila na území dnešní České republiky. Má přezdívku Zlatý kůň
Video: Vědci oživili tvář ženy, která zemřela před 45 tisíci lety u Berouna

Byla nějaká krize? Jak se vám ji případně povedlo překonat?
Každá z nás měla asi nějaký problém, se kterým musela bojovat. V mém případě to bylo ještě předtím, než jsme se ocitly na lodi. Kvůli možné mořské nemoci jsme si preventivně nalepily takové náplasti s aktivní látkou, jež má od nevolnosti pomoci. Já na lék reagovala tak, že mi přestala reagovat jedna zornička. Náplast jsem si tedy sundala, ale stejně jsem během plavání nedokázala zaostřit – podobně jako když vám u očního rozkapou oko. Asi po hodině se to ale zlepšilo. Jedna z kamarádek pak s mořskou nemocí bojovala asi nejvíce, náplast nenáplast. Zvracela vlastně celou dobu – předtím, než šla do vody, ve vodě i když z ní pak vylezla. Na lodi musela celou dobu ležet. Sice věděla, že to tak asi bude, přesto to chtěla dokázat. Klobouk dolů!

Jaké další adrenalinové zážitky byste ráda ještě zažila?
Víme, že s naší skupinou Czech Ladies budeme chtít v něčem dalším pokračovat. Ještě ale nemáme stanovený cíl. Velmi pravděpodobně to bude něco plaveckého, ale nebráníme se ani jiným sportům, třeba něčemu ve smyslu triatlonu.

Původně jste chtěla být dětskou lékařkou po vzoru vaší maminky, nakonec jako porodník dětem pomáháte na svět.
Bylo to vlastně docela dané. Když jsem končila školu, ve Středočeském kraji a v Praze nebyla vůbec volná místa a vypadalo to, že skončím v Rakovníku na zobrazovacích metodách. Ale chtěla jsem primárně pediatrii, eventuálně chirurgii či ARO. Moje poslední státnice byla z gynekologie, poté se mě zkoušející pan profesor zeptal, jestli se nechci přihlásit do konkurzu k nim na kliniku - a ono to vyšlo. Jsem moc šťastná.

Zažíváte adrenalin i ve vaší práci?
Hodně. Naše práce je toho plná. Ve své podstatě nad každým porodem visí otazník. Nutno dodat, že většina porodů běží sama a dobře, netřeba do nich zasahovat. Přesto, když jste navíc vedoucí týmu, musíte udržet své myšlenky a přitom kontrolovat obavy, které můžete mít a zároveň je nesmíte přenášet na zbytek týmu. Takže si to člověk musí zažívat sám v sobě. Ale o to větší je pak ta radost, když se vše povede.

Vzpomínáte si na svůj první porod?
Matně. Totiž než mě samotnou pustili k porodu, mělo to dlouhý vývoj. Nejdříve jsem u toho neustále s někým byla – jsou tam prostě pořád cizí ruce, někdo vám radí. Takže už si asi nevybavím, kdy jsem tam vlastně byla jen sama.

Kolik porodů máte za sebou?
To lze asi jen odhadnout. Začínala jsem v Motole, kde se ročně provede hodně přes tisíc porodů. A v době, kdy jsem tam byla, to bývalo mnohem více. Tehdy jsme sloužili opravdu hodně. Navíc to byla doba, kdy nerodily porodní asistentky. Když tak nad tím přemýšlím, mohlo by to být už několik tisíc porodů, u kterých jsem byla.

Místo, kde vznikne nový kruhový objezd.
Stavba jižního obchvatu Berouna směrem od Králova Dvora má další rok zpoždění

Nejradostnější zážitek z vaší praxe?
Pokud pominu vlastní porody, ty pro mě byly určitě nejradostnější, tak když jsem byla u porodu mé kolegyně. Tehdy mě zaučovala, ještě jsem neměla ani atestaci, a vybrala si mě. Když jsem jí pak podávala její holčičku do náruče, to bylo něco neskutečného.

Dají se naopak vůbec popsat ty méně příjemné zkušenosti?
Smutných příběhů jsem zažila hodně. Pamatuji si všechny a těžko se o tom mluví. Možná mohu jeden, který měl ale šťastný konec. Sloužila jsem na Štědrý den a stalo to, že jedné mamince odtekla voda s tím, že miminko bylo pořád moc malé. Musela jej tedy potratit. Zařídila jsem, že tam mohl být i tatínek. Řekla jsem jim, že věřím, že do roka a do dne budou mít zdravé miminko. Paní dále chodila ke mně a skutečně za rok na Štědrý večer porodila zdravé děťátko.

Když jste rodila vy, měla jste jako odborník tendence kolegům "kecat" do práce?
Porodnictví je vždy o spolupráci maminky, porodníka, doprovodu a samozřejmě porodní asistenty. Takže když vám něco navrhnou, tak s ním buď souhlasíte, nebo ne, případně se rozhodnete ještě počkat. Měla jsem to podobně. Určitě jsem nějakému eventuálnímu kroku odolávala, ale nakonec jsem kolegům podlehla.

Městské slavnosti v Králově Dvoře.
Slavnosti na zámku. Králův Dvůr provázel dnem plným zábavy herec Petr Rychlý

Jaký máte názor na domácí porody?
S postupem času se můj pohled na ně hodně proměnil. Když jsem začínala, vnímala jsem to jako něco nepředstavitelného, že to není dobře. Mám samozřejmě spoustu kamarádek, které doma rodily. Myslím, že ne všechny si uvědomily rizika, která podstoupily. Jako lékaři je známe. Přesto většina porodů proběhne v pořádku a netřeba si myslet, že to pokaždé musí dopadnout špatně. Takže postupně jsem se přiklonila k tomu, ať nastávající maminky tuto možnost mají. Určitě by ale měly mít u sebe zkušený doprovod. Bohužel je to teď legislativně velmi špatně. V momentě, kdy se něco děje, tak tam ta dula nebo asistentka není, protože by mohly být právně postiženy. Jenže v tu chvíli je ta rodička potřebuje nejvíce. Na kongresu o spontánním porodnictví v Ostravě jsem se seznámila se zajímavým rakouským modelem, který představily tamní porodní asistentky, jež maminky legálně u domácích porodů doprovázejí. Líbilo se mi na tom, že nejedou do porodnice až v momentu, kdy je něco špatně, ale už v takové té šedé zóně, kdy si myslí, že se něco může špatně stát. Porod pak pokračuje stejně, ale v momentě, kdy se obavy naplní, už tam je připraven lékařský tým.

Setkala jste se za svou praxi s nějakým neobyčejným přáním rodičky?
Definujte neobyčejný.

Třeba že si maminky odnášejí domů placentu a podobné nápady.
To je u nás vlastně už docela běžné. Ale v roce 2000, kdy jsem začínala, to neobyčejné bylo, že by si někdo chtěl placentu vzít nebo ji třeba rozmixovat na porodním sále. Takže odpověď na vaši otázku je asi ne.

MUDr. Dita Pelikánová

V roce 2000 vystudovala 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Přípravu na praxi absolvovala v Nemocnici Motol. V motolské nemocnici pracovala čtyři roky, pak si odskočila na mateřskou dovolenou. Na porodnickém oddělení Nemocnice Hořovice působí od roku 2009. Má dva syny. Vedle plavání a dalších sportů – kolo, běh – ráda vyráží také na túry a miluje knihy a divadlo, nejvíce pak pohybové.