MUDr. Djakow, jako vedoucí vítězného českého týmu v mezinárodní soutěži resuscitačních týmů, prokázala mimořádné dovednosti a vyzdvihla unikátní postavení dětské resuscitace v Hořovicích nejen v rámci republiky, ale i mimo její hranice. V následujícím rozhovoru tato mladá lékařka odhaluje nejen tajemství, které vedlo její tým k získání mezinárodního ocenění, ale zároveň popisuje náročnou práci kolektivu primáře Daniela Blažka v unikátním Oddělení intenzivní péče o chronicky nemocné děti.

Jaká byla „konkurence" a jak jste se dostala do tak elitního týmu?
Konkurence byla poměrně velká. Národní týmy sestavilo asi 20 různých evropských i mimoevropských států. Některé státy nejprve pořádaly národní předkola, jiné vyslaly již dobře sehraný tým, který pracuje léta společně ve stejné nemocnici. Kvalita týmů navíc každoročně stoupá.
Již delší dobu jsem se věnovala vzdělávání v oblasti neodkladné resuscitace a zvládání život ohrožujících stavů. Měla jsem možnost zúčastnit se jednoho z prvních kurzů takzvané rozšířené neodkladné resuscitace (ALS - Advanced Life Support) organizovaných Evropskou resuscitační radou v České republice a pro tento typ vzdělávání zdravotnických pracovníků jsem se záhy sama nadchla. Postupně jsem se stala instruktorkou kurzů ALS a EPALS (European Paediatric Advanced Life Support) a učím zdravotníky v České republice i ve Velké Británii. Když Česká resuscitační rada vyhlásila výběrové řízení na tým, který by reprezentoval Českou republiku v neodkladné resuscitaci na každoročním mezinárodním resuscitačním kongresu, ráda jsem nabídla svou účast. Podle objektivních kritérií pak bylo z přihlášených osob vybráno pět členů, kteří reprezentovali ČR. Také ostatní členové týmu jsou instruktory ALS a velmi úspěšně absolvovali i první kurz EPALS u nás, z kurzů jsme se již všichni dobře znali. V týmu byli celkem tři lékaři a dva záchranáři z celé ČR (Hořovice, Praha, Hradec Králové, Brno), já jsem fungovala v roli vedoucího týmu (team leader).

Jak se cítíte po vítězství v evropské soutěži v neodkladné resuscitaci?
Česká republika se soutěže zúčastnila již potřetí, v předchozích letech obsadila 1. a 2. místo (kongresy v polském Krakowě a španělském Bilbao), takže očekávání do nás vkládaná byla vysoká, zejména protože se kongres konal tento rok na „domácím hřišti" v Praze. Když jsme postoupili ze základního kola do finále mezi tři nejlepší, považovali jsme to již za velký úspěch, celkové vítězství pak bylo takovou třešničkou na dortu, protože ostatní týmy předvedly opravdu skvělé výkony.

Jak vlastně taková soutěž v resuscitaci probíhá a co se hodnotí?
Soutěž je dvoukolová, probíhá na principu simulovaných scénářů – týmu je představena klinická situace, kterou musí řešit. V prvním kole šlo o resuscitaci a poresuscitační péči u dospělého pacienta. Hodnocení zahrnovalo jednak technické provádění resuscitace (správné provádění kompresí hrudníků a vdechů hodnocených na resuscitačním modelu, minimalizace přerušování kompresí), dále dodržování doporučeného algoritmu (co nejkratší doba do zahájení resuscitace od zhodnocení stavu pacienta, střídání zachránců v kompresích, co nejvčasnější podání výboje u defibrilovatelného rytmu, pokročilé zajištění dýchacích cest, postupné vylučování reverzibilních příčin náhlé zástavy oběhu, správně provedená poresuscitační péče). Důležitou součástí hodnocení bylo ale i posouzení tzv. netechnických dovedností, tedy spolupráce týmu, komunikace v rámci týmu, role vedoucího týmu, který celou dobu pouze koordinuje práci týmu, rozhoduje o postupu, určuje priority, ale sám vlastně nic z manuálních činností neprovádí.
Finálové kolo pak představovala klinická situace resuscitace dítěte po náhodné intoxitaci léky. Situace tady byla komplikovanější tím, že jednoho člena týmu jsme vyčlenili pro komunikaci s příbuzným dítěte, který byl resuscitaci přítomen. (Pro ty, které by to zajímalo blíže, ukázku z finále najdete například tady: https://www.youtube.com/watch?v=LbELeA4QTTc )

Co vás vedlo ke studiu medicíny a k tak náročné specializaci jako je resuscitační a intenzivní medicína pro chronicky nemocné děti?
Studium medicíny byla vlastně taková racionální volba, na gymnáziu jsem se věnovala jak humanitním tak přírodovědným oborům a byla jsem přijata na několik vysokých škol různého zaměření (od filologie přes matematicko-fyzikální fakultu až k několika medicínám), nakonec jsem vybrala 2. lékařskou fakultu, která se tak trochu více specializuje na děti, vlastně po celou dobu jsem chtěla dělat pediatrii a na Pediatrickou kliniku v Motole jsem také nastoupila po promoci a zůstala jsem zde až do atestace. Při předatestační stáži na oddělení ARO pro děti ve FN Motol mě pak uchvátila specializace dětské intenzivní medicíny, tedy práce s těmi nejzávažněji nemocnými dětmi, u nichž došlo k ohrožení či selhání některé životní funkce. Seznámila jsem se tady i se současným primářem OCHRIPu pro děti, Dr. Blažkem, který měl zásadní vliv na to, že jsem se začala o intenzivní péči zajímat, přivedl mě i k výše uvedeným kurzům a pod jeho vedením jsem též prováděla první invazivní výkony (zavádění centrálních žilních katétrů, arteriálních katétrů, intubace, řízení umělé plicní ventilace aj.). Krátce po porodu mého syna mě pak zlákal k přechodu na pracoviště v Hořovicích a jsem za to ráda. U chronicky, ale závažně nemocných dětí je často zapotřebí jak složka intenzivistická, tak i klasická pediatrická (hodnocení růstu, řešení dlouhodobé výživy, řízení antibiotické léčby, očkování apod.), takže mohu uplatnit svoje zkušenosti z obou oborů.

Mohla byste stručně uvést vaše zkušenosti z ročního působení na dětském OCHRIPu?
Ve srovnání s prací na velké pražské klinice je práce v Nemocnici Hořovice samozřejmě jiná. Z těch převažujících pozitivních věcí jsou to především velmi dobré mezilidské vztahy na pracovišti. Naše oddělení se snaží ve všech ohledech pracovat jako tým. V oblasti intenzivní péče jakéhokoliv typu je extrémně důležitá role sester a dalšího nelékařského zdravotnického personálu. Lékař sám o sobě by bez nich nebyl moc platný. My máme velké štěstí, že naše sestry pod vedením Mgr. Pavlíny Hesounové odvádí opravdu skvělou práci v náročných podmínkách.
Osudy některých našich dětí jsou smutné až tragické, řada návštěvníků raději nechce naše pacienty vidět, mají tendenci představovat si v podobných situacích své vlastní děti. Mně osobně náš obor smutný nepřipadá. Prognóza větší části našich pacientů samozřejmě není dobrá (děti po topení, dušení, děti s některými typy vrozených metabolických vad, nebo pacienti, u kterých došlo k poškození mozku v průběhu porodu), jejich stav se pravděpodobně nebude měnit, nebo se bude i zhoršovat. I ti ale potřebují smysluplnou kvalitní péči, ošetřování a prostředí přívětivé pro celou rodinu. To se snažíme zajistit a reakce řady rodičů nás utvrzují v tom, že tento typ péče je žádaný a velmi potřebný.

Co říkáte těm, kteří se diví, že mladá lékařka se věnuje tak náročnému a smutnému oboru?
Troufám si po roce tady říct, že naší péčí přispíváme k psychické pohodě celé rodiny těžce nemocného dítěte. Kromě toho máme vždy na oddělení nějakého malého pacienta, jehož prognóza je příznivá, postupuje u něj příznivě psychomotorický vývoj a může mít šanci vést v budoucnu plnohodnotný život. Samozřejmě že péče o všechny naše pacienty je extrémně psychicky, někdy i fyzicky náročná. Snažíme se proto budovat pozitivní prostředí na pracovišti jako prevenci syndromu vyhoření, jehož riziko je v provozech našeho typu velmi vysoké.

Jak trávíte váš volný čas, co vás nabíjí?
Doma mám skoro dvouletého syna, který se téměř stále směje, což je neuvěřitelný zdroj pozitivní nálady. Má tolik energie, že po celodenním hraní si s ním mám občas pocit, že do práce si jdu vlastně odpočinout. :-) Práce je zároveň můj koníček, neustále se snažím dále se vzdělávat. Ve volném čase ještě učím na kurzech ALS a EPALS, občas i na dalších kurzech resuscitace pro laiky i zdravotníky. Mám pocit, že vedle rodiny je to také něco, co dává v mém životě smysl. Na ostatní koníčky (čtení, plavání, kolo, cestování aj.) v současnosti zbývá poměrně málo času, o to cennější je, když se k některému z nich konečně dostanu.

Rozhovor: Konstantinos Tsivos