Pro pozorování noční oblohy je odlehlost ideální, pro zachycení mobilního signálu již méně. „Aspoň si odpočineme od mobilů. A taky od rodičů, od sourozenců a od našeho bytu,“ vyjmenovávají.

Týdenní akci pořádá Maltézská pomoc, nezisková organizace Řádu Maltézských rytířů. Charitativní činnost zaměřuje na zdravotně postižené, pěstounské rodiny, seniory a rodiny s dětmi v tíživé životní situaci. Tábora se účastní děti ze složitých rodinných poměrů. „Většinou prožily těžká traumata, například domácí násilí nebo odebrání z rodiny, mají spoustu bolístek na duši,“ líčí vedoucí sociálních služeb pro rodiny s dětmi Jana Jeklová.

V chatě pronajaté od skautů s kolegyněmi začíná připravovat oběd. „Pro ně je vlastní sebehodnota někdy hrozně nízko. Zažít, že mají svou cenu, je pro ně nesmírně důležité,“ pokračuje.

Učí se prý také řešit konflikty jinak, než stylem „naštvu se, vylítnu a někoho zbiju“. Zkouší jim rovněž ukázat, že jde trávit čas i jinak než vysedáváním doma u počítače nebo potloukáním se po ulicích.

Článek vznikl v rámci seriálu Krotitelé problémů o sociálních pracovnících a jejich těžko nahraditelné činnosti. Deník na něm spolupracuje s projektem Neviditelní.

Tábor, určený pro patnáct dětí, musí vést školení sociální pracovníci, protože účastníci se jim často svěřují s tíživými problémy a oni jim pomáhají trauma zpracovat. Jednou z nich je Kristýna Turková. Do Maltézské pomoci chodila nejprve na praxi při studiích, pak se stala zaměstnankyní. „Práce s dětmi je pestrá. Člověk často zažívá nevšední situace, opravdu se nenudím. A když vím, čím vším si prošly, dává mi to velký smysl,“ líčí. Měli zde teenagery, minulý turnus byl určen pro klienty od šesti do třinácti let.

Tím, že tu mají zajištěny základní potřeby, vzniká prostor, aby mladí mluvili o svých problémech. „Hned první den se nám například jeden chlapec svěřil, že v rodině je strejda, který bije maminku. Naším úkolem je problém otevřít a pomoci rodině postavit se k němu čelem,“ připojuje Jeklová.

Jako zdravotnice zde působí Kateřina Adamcová. V Maltézské pomoci má na starosti hlavně potravinovou sbírku pro klienty. „Na tábory jsem jezdívala odmalička, vyrůstala jsem na nich. Moc se mi tu líbí a užívám si pustou přírodu bez wifi. Zároveň mi to dává pocit zodpovědnosti. Vím, že jsme tu odkázaní sami na sebe. I když tísňové volání by mělo fungovat. Zatím jsme ho naštěstí nepotřebovali,“ usmívá se.

Nesoutěží se tu, nepoměřuje. „Pro nás je spíše důležité, aby si děti prožily, že společně toho mohou hodně zvládnout,“ říká Jeklová.

close Letní tábor u Hrubé Vody na Olomoucku. Sociální pracovnice Kateřina Adamcová (vlevo), Jana Jeklová a Kristýna Turková (vpravo). info Zdroj: Deník/Zuzana Hronová zoom_in Kateřina Adamcová (vlevo), Jana Jeklová a Kristýna Turková (vpravo)

Účastníci proto plní úkoly v týmu a zjistí, že když si pomáhají a vzájemně se doplňují, překonají strach i své slabé stránky – od stezky odvahy po vaření na ohni. Všichni se podílejí na plánování programu, aby si zažili respekt a možnost něco ovlivnit.

Také se tu ale dodržují jasně daná pravidla. „Oni brzy zjistí, že jim jsou vlastně příjemná. Jsou rádi, že když se něco řekne, platí to, což doma často nezažívají,“ vysvětluje Jeklová.

Starší teenageři někdy musí tábor vynechat, protože si během prázdnin vydělávají na brigádách. „Chtějí aspoň trochu dohnat své spolužáky a pořídit si nový mobil nebo oblečení,“ vysvětluje Turková.

Účastníci pocházejí z Olomoucka a Přerovska. Zatímco v Olomouci mají lidé k dispozici pestrou škálu sociálních služeb, v Přerově je situace podstatně horší. Přitom sociálně slabých tam přibývá, míří tam ti, pro něž je olomoucká výše nájmů už neúnosná. „A ještě horší situace panuje v okrajových částech Olomouckého kraje. Když se na periferii ocitne člověk ve složité situaci, má mnohem menší šanci ji řešit. Tím vzniká zacyklená chudoba a přenáší se na další generaci,“ přibližuje Jeklová.

Maltézská pomoc působí v mnoha krajích Česka, platí ji stát, kraje, města, sponzoři a také maltézský řád. Podle vedoucího poboček v Olomouckém a Zlínském kraji Michala Umlaufa se financování sociálních služeb zlepšilo, stále je ale nestabilní, administrativně náročné a neefektivní. „Organizace musí každoročně o dotaci znovu žádat, místo aby ji měla garantovanou. Předem není jasné, kolik peněz obdrží. Žijeme až v půlroční nejistotě, což je pro udržení pracovníků náročné,“ upozorňuje.