Jiná káva se za jednu dekádu vyvinula z nástroje, který nabízí svým zaměstnancům s duševním onemocněním adaptaci do pracovního prostředí, v komunitu, jejíž součástí je i hojně využívaný kulturní prostor. O takový prostor se v průběhu let starala Martina Pokorná a letos nově Radka Kovářová. Obě dívky s redaktorem Berounského deníku zavzpomínaly na staré časy.

Martino, mohla byste se představit čtenářům?
Martina: Jsem jednou ze zakladatelů Lomikamene a vlastně jsem byla u toho, když se tady začínal realizovat nápad Jiné kávy, když se sháněly granty, finance, oslovovaly se různé organizace. Pět let jsem pak pracovala v provozu jako terapeutka, barmanka a provozní, ale potom přišla mateřská a už jsem se starala jen o věci, které se týkaly kultury. Ale ani to už vlastně neplatí, protože jsem tuhle práci předala právě Radce Kovářové a na tomhle festivalu už jen pomáhám s organizací.

Jak vzniknul nápad udělat kavárnu?
Martina: Přišel za mnou kamarád, že existují po světě taková zařízení, těm se tehdy říkalo tréninkové kavárny, a jestli bych nechtěla udělat něco podobného tady. Tenkrát se právě rušily kasárny a byl jakýsi zákon, že bývalý prostor musí sloužit ke kulturním účelům, ale tenhle zákon se naštěstí novelizoval a my tehdy mohli kus kasáren využít po svém.

Když srovnáte tehdejší vize s dneškem, naplnily se?
Martina: No určitě. Dokonce si myslím, že se mnohonásobně předčily. Tenkrát, když za mnou přišli, jsem si myslela, že půjde vážně jen o kavárnu, ale teď máme spoustu pracovníků, kteří jezdí za klienty do terénu, řeší s nimi různé problém, pořádají se přednášky apod. Lomikámen je už spíš poskytovatel sociálních služeb než jen provozovatel Jiné kávy.

Radko, jak jste se dostala ke kultuře vy?
Radka: Já se k tomu dostala právě přes Martinu, se kterou jsem se seznámila a viděla jsem, jak se o to tady stará a zajišťuje peníze a tak. Potom, když se stěhovala, tak mi tuhle pozici nabídla.

A první myšlenka?
Martina: Říkala jsem si, kdo to tu bude dělat, když se stěhuju? Ale napsala jsem právě Radce a ona to vzala. Dost jí v tom pomohl i její manžel, který se taky pohybuje nějakým způsobem v kultuře, za co jsem ráda.

Jak vypadá práce kulturního pracovníka?
Radka: Není to jen o koncertech, ale dělají se tu výstavy a různé další projekty. Lidi se sami ozývají a rádi se sem vrací. Jsme už ve fázi, kdy musíme lidi odmítat a třeba výstavy víme už rok dopředu.

Jak jste vybírali kapely?
Radka: Od začátku jsme věděli, že chceme dát prostor i místním kapelám, takže hrály na začátku třeba dvě kapely z lidušky, Milan Kroka, to je velká hvězda a Berouňák, Oswald Schneider, to jsou vlastně taky místňáci, a pak jsme chtěli nějakou kapelu, která by to tu rozhýbala a byla zároveň nějak známá veřejnosti, takže volba padla na Sto zvířat.
Martina: Jo, lidi to baví, v minulých letech jsme tu měli třeba Fast Food Orchestru, ale ty, i když jsou skvělí, tolik netáhli.

Co prostor festivalu?
Radka: V minulých letech se konal festival na hradě Točník, ale potom jsme ho přesunuli právě sem, kde je to vlastně doma, a hlavně si myslím, že je dobře, že ten prostor nějakým způsobem ožívá, kromě knihovny je to prakticky tady jen parkoviště a ten prostor si zaslouží nějakou změnu. Je to super, když přizveme lidi, řekneme jim, o čem je kavárna, jak funguje, že to místo objeví a můžou se sem vracet a podpořit náš projekt.
Martina: Hlavně je to snazší i z pohledu zásobování, tady máme vše při ruce. Na Točník jsme tahali zásoby několik dní a tady jsme zásobení hned.

Co plánujete do budoucna?
Radka: Teď vlastně máme přes léto tak nějak klid a znovu pořádně začneme po létě, ale v hlavě mám myšlenku cestovatelských přednášek, takže to bych tady chtěla mít.

A na závěr nějaká vzpomínka, která uvízla?
Martina: Já si vzpomínám, že jsme tady jednou měli mít koncert s jednou americkou zpěvačkou. Ale ta ho chtěla mít na Štědrý večer. Dlouho jsme nad tím přemýšleli, ale já jsem pak řekla, že tu s ní budu a na Vánoce tehdy přišlo asi 30 lidí a bylo to super.