Všichni, kteří splnili podmínky pro účast v soutěži, nyní budou bojovat o přízeň čtenářů, kteří po celý listopad, konkrétně do 29. listopadu, mohou zasílat svým oblíbencům hlas. 

Všechny soutěžní fotografie a hlasovací kupón najdete od úterý 5. listopadu denně v tištěném vydání Berounského deníku. 

Společně s fotografiemi vašich domácích mazlíčků jste nám posílali  i řadu krásných dopisů. Tady je jeden za všechny: 

Vážená redakce Berounského deníku.

Dočetl jsem se, že jste vyhlásili soutěž o domácího mazlíčka a rád bych se s našimi mazlíčky také nejen zúčastnil, ale také pochlubil.

Jelikož, ale nemáme jen jednoho, zasílám tedy téměř všechny.

Milujeme všechna zvířata, ale nejraději máme psy a kočky.

Pejsky máme tři a rád bych jen malinko poodkryl jejich příběhy.

Před 7 lety jsme měli doma fenku zlatého kokršpaněla jménem Dodi. Jak to tak bývá, časem zestárla a když jí bylo 16 let onemocněla cukrovkou a koncem července to vzalo rychlý a velmi smutný konec. Jelikož nás její ztráta a utrpení velmi zasáhlo a doslova srazila na kolena řekli jsem si, že tomu dáme čas a pak se uvidí, jestli si pořídíme jiného pejska. Tou dobou jsme bydleli v docela prostorném bytě na Paloučku. Přemýšleli jsme o přestěhování nejlépe do malého domku někde u Berouna. Ale tehdy zrovna nebylo nic moc na výběr, tak z toho plánu sešlo. Večer před Mikulášem jsem doma čekal na svého přítele. Zaslechl jsem klíče v zámku, pomalu otvíral dveře a já čekal, že vejde do bytu právě on, ale místo toho cosi malého blonďatého strčilo černý čumák do dveří a pak celou hlavu a najednou se na mně vyřítila úplně blonďatá chlupatá koule a hned mi skočila do klína. Byl jsem v šoku! Najednou mi došla slova a snad i dech. Pořád jsem měl v hlavě starou Dodinku a to jak byl její odchod těžký a najednou tohle. Potom se ve dveřích objevil přítel a tiše řek: To je nová Dodi, naše Dodi!. A bylo jasno. Nebudu říkat, že jsem to ustál v klidu, protože jsem cítil, jak mi po tvářích tečou slzy. No ale měli jsme doma fenku Zlatého Retrívra. Po několika měsících se nám povedlo sehnat malý domeček kousek od Hudlic se zahradou a lesy okolo. A asi po roce jsem se ráno probudil a oznámil, že chci ještě jednoho pejska, starého menšího křížence, kterému dopřejme důstojné a šťastné stáří. A tak jsme nasedli do auta, naložili naší Dodi a vyrazili směr útulek poblíž Příbrami.

Když jsme přijeli na místo, už jsem věděl, že to nebude jednoduché, tlačilo mi na hrudníku a jen tak tak jsem se ovládal, abych se zachoval jako chlap a zadržel slzy. Prostě to nějak na mě padlo a nejraději bych si je odvezl všechny a hned.

Útulek byt ale parádní, čisto, a moc fajn slečna, která nás prováděla. U jednoho z kotců jsem se zastavil a řekl jsem, že mám asi vybráno. Byli to dva stáří pejsci, úplně černí a takoví ty co mívají staré babičky na vesnicích, přesně co jsem chtěl. Slečna z útulku mi ale řekla, že to jsou dva dědouškové po jedné staré paní a že jeden je hluchý a druhý slepý a že musejí bít spolu, protože jsou na sebe zvyklý a ten jeden slyší za druhého a ten druhý vidí za druhého. Načeš mi také řekla, že jsou opravdu staří a mě došlo, že nevíme, jak dlouho by s námi byli než by odešli a ta představa mi vrátila vzpomínky.

Asi o dva kotce dál na nás čekal „šok"! Seděla tam asi roční fenka zlatého kokršpaněla! Byla nádherná a v tu chvílí se všechno vrátilo, a já jsem slzy už neudržel. No plačka! Okamžitě jsme si ji chtěli vzít, ale bohužel přišla do útulku před pár dny a tak tam musela ještě zůstat, jestli se o ní nepřihlásí její majitel, protože se ztratila. Byli jsme zoufalí! Řekl jsem, že chci jet domů a to hned, ale najednou jsme zahlédli, jak nás pozorují dvě úplně černé a neskutečně smutné oči. Došli jsme ke kotci a tam seděl! Asi rok a půl starý pes Švýcarského ovčáka. Slečna nám řekla, že ho několikrát odebrali nějakým lidem, co ho měli uvázaného u maringotky, kde ho týrali. Hned jsme řekli, ať ho pustí ven a že se uvidí. Jmenoval se Roky. Velký, ale hubený pes na dlouhých nohách s neuvěřitelnou jiskrou v očích. Asi po deseti minutách jsme slečně řekli, že si jdeme dát kávu a zvážíme to a že se pro něj když tak vrátíme. Jak jsme odcházeli a slečna ho odváděla zpátky do kotce, zaslechli jsme, jak mu říká: neboj oni si pro tebe za chvilku přijedou… no a bylo vymalováno! Za pár minut už jsme byli na cestě domů i s obrovským psem jménem Rocky.

Po cestě nám to začalo tak nějak docházet co jsme právě udělali. Sice se do naší blonďaté Dodinky okamžitě zamiloval a ležel s ní na zadní sedačce, kterou po cestě celou pozvracel, jak byl rozjuchaný , ale doma máme 8 koček. Přítel má dceru, které tehdy byli 4 roky! Jak na ní bude reagovat? Neznáme ho! Nevíme o něm nic! NASTALA PANIKA!

Po příjezdu k domu jsme je pustili na zahradu a čekali. Kočky se rozutekli a najednou po nich nebyla ani památka, ale věděli jsme, že to bude v pohodě a že si na sebe brzo zvyknou. Ale co naše dcera?!

Nechali jsme ho asi hodinu prozkoumávat zahradu a pak jsme všichni tři vyšli také.

Vrhnul se k ní a s neuvěřitelnou opatrností jí dokonale olízal. Bylo vyhráno! K večeru se konečně unavil a lehnul si na terasu a odpočíval. Zničehonic k němu přicupitala dcera s drátěným kartáčem a začala ho česat! Brala to důkladně od uší až k ocasu a mi okamžitě ztuhli! Toho psa to muselo bolet, ale on se ani nehnul! A dcera mu řekla: musíme tě učesat Laky… no a od té doby je to místo Rocky Laky.

Po čase konečně přibral a teď je to našich bezmála 50kg lásky, který když se postaví na zadní je větší než já.

A do třetice všeho dobrého se letos v únoru na večer přítel vytratil a dovezl skoro 2 roky starého pejska Zlatého Kokršpaněla jménem Quentin, kterého majitelka nemohla dál mít v bytě a neměla na něj čas a tak … . No máme doma tři psy a momentálně 5 koček  a kanára Káju, božského Káju! Všichni tři hafani si na sebe ihned zvykli a tak máme smečku. Smečka plná lásky!

No jsou to všechno naši mazlíčci a členové rodiny!

Moc zdravím Vaší redakci a omlouvám se, že jsem nedodržel jen pár slov .

Hezký den

Jindřich