Většina táborů také nedisponuje dostatečným počtem zásuvek, kde by si děti mohly mobilní telefony nabíjet. Používání mobilních telefonů podle vyjádření provozovatelů letních táborů velice často narušuje také program v oddílech. Zejména menší děti slíbí, že budou mamince volat v určitou hodinu, ale v tu dobu zrovna vykonávají nějakou činnost se svým oddílem. A pak dojde na pláč. Jiné děti zase čekají na zavolání od rodičů a svůj telefon nosí všude s sebou. „Dříve se nám několikrát stalo, že ho děti ztratily, a nebo dokonce utopily ve vodě. Nyní je od těchto problémů pokoj,“ poznamenala Jiřina Peroutková.

Malé děti mají tendenci jakoukoli maličkost řešit okamžitým zavoláním domů. Vše se sice pak rychle vysvětlí a urovná, ale rodiče jsou vystresovaní a mají o svého potomka zbytečnou starost. Bombardují hlavní vedoucí táborů pak telefonáty a chtějí podrobnosti. Velkým problémem je i to, že mnozí náctiletí jsou už ve svém věku závislí na chytrých telefonech a veškerou činnost na táborech se snaží fotit a okamžitě dávat na sociální sítě. Děti si prostě potřebují odpočinout od telefonu a jiných vymožeností jako je televize, počítač a internet. Navíc kontakt s dětmi lze udržet i jinak. „Myslím si, že na tábory mobilní telefon a jiné civilizační vymoženosti nepatří. Učíme zde děti žít v souladu s přírodou a bez všech těch vymožeností, které jim každodenní život doma nabízí. Většinou to rodiče nakonec pochopí. Vysvětlit to některým z nich, je ale nadlidské úsilí. Máme štěstí, že na tábor jezdí i děti opakovaně a s jejich rodiči už žádný problém nemáme,“ dodala zkušená tábornice s tím, že pokud rodiče chtějí být se svým dítětem v kontaktu, mohou mu napsat pohlednici či dopis. Děti z nich prý mají velkou radost.

„Dcery jezdí na letní tábor u Manětína. Telefony jim s sebou nedávám. Vedoucí to nedoporučují a já to nijak nehrotím. Vím, že kdyby se stalo něco vážného, tak mi některý z nich zavolá,“ vysvětlila Klára Matyášová.

„Za nás žádné mobily nebyly. Děti z tábora posílaly domů dopisy nebo pohledy a stačilo to. Nikdo si nikdy nestěžoval a všechny děti byly spokojené a mnohé z nich se rády vracely i v dalších letech. Důležité bylo pro ně vymyslet zábavu a program, který je bavil,“ vzpomíná na dobu, kdy jezdila jako pionýrská vedoucí na tábory v 70. letech Blanka Čermáková.

Naopak přítomnost telefonu podporují v současnosti někteří rodiče. „Když jsem na tábory jezdila se sestrou, tak jsme mobil neměly, ale dnes jsem ráda, že ho moje děti mají. Mám větší kontrolu, co a kde dělají a podobně. Podle mě je to i lepší, že rodiče mohou rychleji zjistit, co se na táboře děje a podobně,“ říká Radmila Mikovcová, která je matkou dvou školáků.

„Naše děti na tábor s mobily nejezdí. Nedoporučujeme to, protože děti kvůli každé maličkosti volají domů a i obyčejná maličkost dokáže pak narušit průběh celému táboru. Zažili jsme případ, kdy dítě nebralo tátovi telefon a on se za ním okamžitě vydal na tábor. Byl z toho nepříjemný zážitek. Zjistili jsme, že dítě bylo celkem v pohodě, ale otec trpěl na svém synovi dost silnou závislostí,“ popsal vedoucí dvoutýdenního tábora u řeky Berounky na Rakovnicku Jan Podhorník.

Volnočasové středisko Labyrint pořádá tábory na Kladensku. Jedním z nich je tábor Lesanka II, který začíná 28. července a jeho hlavní vedoucí je Jana Jelínková. „Na mém táboře, jelikož je to pouze týdenní tábor, děti mobily nemají. Myslím si totiž, že si od mobilních telefonů potřebují odpočinout. Už se mi i stalo, že jsme po čtrnáctidenním táboře nalezli telefon zapomenutý na parapetu,“ řekla Deníku Jana Jelínková s tím, že pokud nastane kritická situace, je mobilní ona. „To samé platí v případě vážné situace také z druhé strany,“ dodala vedoucí.

Letní tábory pořádá také slánský Dům dětí a mládeže Ostrov. „Mobily u dětí na táboře zakazuji, protože děti pak nedělají nic jiného, jen si pořád chtějí hrát s mobilem. Rozumní rodiče mobil na tábor dítěti nedají,“ říká nejmenovaná hlavní vedoucí dvou turnusů táborů na Bílichově.