Po jejím odchodu ve školce zůstalo prázdné místo, které se podle zaměstnankyň bude vyplňovat jen těžko. „V jednom článku jsem četla, že mateřskou školu netvoří budova, zahrada či hračky, ale hlavně učitelky, a v našem případě to byla především paní ředitelka. Ten den, kdy jsme se s kolegyněmi tu zprávu dozvěděly, zastavil se nám čas. Bylo velmi těžké přijmout, že už tu pro nás nebude. Bude tu moc chybět,“ vzala si slovo učitelka Kvítečkové třídy Marie Arabadzisová.

Jitka Haklová se ředitelování v mateřské škole Pod Homolkou ujala na začátku školního roku v roce 1993 a ve funkci působila až do jejího nečekaného odchodu. „S paní ředitelkou jsem tu od samotného začátku. Tehdy jsem tu půl roku dělala ředitelku a poprosila jsem ji, zda by šla do výběrového řízení, protože jsem už do něj nešla,“ zavzpomínala učitelka.

Během jejího působení se Jitka Haklová vždy snažila najít společný zájem, který by školku posunul o kus dále. „První myšlenky byly, co bude dál, co budeme dělat, a všem nám ještě více došlo, jaký člověk byla. Měla v sobě neskutečný motor, který poháněl její aktivity. Dokázala nás nadchnout a uvést nové formy práce a komunikace s rodiči. Měla v sobě tolik empatie, že nikdy nikoho z řad rodičů, učitelek či firem neodmítla. Se všemi případné problémy prohovořila, a vždy se jí podařilo dojít řešení,“ řekla současná zástupkyně zesnulé ředitelky a učitelka Srdíčkové třídy Jitka Marešová.

I díky velkému nadšení bývalé ředitelky projekt rekonstrukce školky získal v roce 2019 ocenění stavby roku Středočeského kraje. „Její entuziasmus při hledání nových cest a forem práce byl neutuchající. Ona opravdu pro školku žila. A se stejným obrovským zápalem se pustila do rekonstrukce, i na úkor svého volného času. Vše si sama kontrolovala, dozorovala, sama se přímo podílela na řešení úprav. A takto dokázala strhnout nás všechny,“ dodala Jitka Marešová.

Jitka Haklová byla mezi prvními, kteří se rozhodli ponořit do tehdy začínajících dotačních titulů Evropské unie. „Chopila se různých možností, a kde mohla, tak touto cestou našla pro školku peníze. Šla do takových věcí úplně sama. Posléze oslovovala ostatní školky a postupně pomáhala dalším ředitelkám se do toho začlenit. A moc rádi jsme ji v tom všichni podpořili,“ řekla zástupkyně.

Pracovat pod vedením Jitky Haklové bylo o týmové práci a silném kolektivu. „Vždy nám říkala ‚holky moje‘. Mluvila tak o nás i na zastupitelstvu města, na setkání ředitelek. ‚Moje holky to zvládnou‘ a to bylo to největší pohlazení, že nám věřila a my věřily jí. Ani teď, když už není mezi námi, by nás nikoho nenapadlo nedělat věci na sto procent,“ doplnila Marie Arabadzisová.

Jitka Haklová byla tak ředitelkou, která dokázala svojí osobností a přístupem inspirovat své okolí k tomu, aby s ní lidé ušli tu pomyslnou míli navíc. „Ona měla vizi a dokázala kolektiv vždy velmi pozitivně motivovat. Někdo jsme ji potkali před rokem, jiní před více jak 20 lety. Všichni ale máme stejný pocit, jako bychom ji znali celý život. Dnes už mezi námi není, ale mohu říct za všechny holky, že to tu dál šlape, jako by tu stále byla. A vlastně pořád je, protože ji tu všude vnímáme a vidíme,“ dodala Jitka Marešová.

„Díky, Jituško, že jsi tu pro nás byla, díky za tvůj smysl pro spravedlnost, díky za tvůj smích a radost ze života. Díky za tvé rady, které si určitě poneseme celý život. Mnoho jsi nás naučila a my učitelky a zaměstnanci školky se pokusíme nést tvůj odkaz dál,“ doplnila za celý kolektiv mateřské školy Pod Homolkou Marie Arabadzisová.