Neřež zamíří do Loděnice již tento pátek 18. ledna

V roce 1986, po pěti letech společného působení se Zuzanou Navarovou, vyšlo vaše nezapomenutelné LP Masopust. V čem asi tkvěl jeho úspěch? Uslyšíme z něho nějaké písně v Loděnici?
Album Masopust je sbírkou nahrávek z let 1983–1986, které jsme pořídili v královehradeckém rozhlasovém studiu Jednota. Tam pracoval jako hudební režisér tatínek Zuzany, takže jsme měli trochu protekci, ale spíš podporu a péči, protože jsme byli nezkušení. Úspěch Masopustu tkvěl asi v tom, že jsme psali dva, zpívali tři, hráli čtyři, ale vždycky to byl Nerez, prohádaná muzika, vymyšlená muzika a naše muzika. V Loděnici určitě zazní píseň Do posledního dechu, kterou hrajeme už neuvěřitelných 21 let!
Kdybys byl dramaturgem klubu a měl vysvětlit těm, kteří Neřež neznají, proč by si tuto kapelu neměli nechat ujít, čím bys začal? A jak bys pokračoval?
Kdybych byl dramaturgem nějakého klubu, určitě bych si Neřež vybral hlavně kvůli tomu, že jsme padesátiletí kluci, kteří si chtějí pořád hrát. Máme za sebou kariéru s Nerez, s Nohavicou, hrajeme s Marií Rottrovou a zároveň se nám daří vymýšlet stále nové písničky pro Neřež. Důkazem toho je již pátá deska Slavná věc. Během necelých deseti let to je docela slušná bilance, za kterou se rozhodně nestydíme. Navíc muzika Neřež určitě osloví naše vrstevníky, ale i jejich děti, případně i vnoučata. Když si to spočítám, tak se svým kolegou Vítkem Sázavským hraju už téměř třicet let! Tak se přijďte podívat na trochu starší chlapce, nebudete litovat!
V čem došlo k nejvýraznějšímu hudebnímu posunu od Nerezu k Neřeži?
V Nerez jsme hodně zkoušeli a brali vše vážně. Teď se spíš dobře bavíme a je moc dobře, že nás naše práce i po třiceti letech stále živí a baví… A navíc máme vedle sebe skvělé muzikanty. My z původního Nerezu jsme spíš zpěváci a autoři a hudební nástroje nám slouží k tomu, abychom se za ně schovali nebo abychom s jejich pomocí napsali písničku.
Spolupracuješ s mnoha známými hudebníky, jako jsou Marie Rottrová, Krausberry, Karel Plíhal, bratři Ebenové a další. V polovině 90. let jsi spolupracoval s Jaromírem Nohavicou. Se skupinou Kapela, ze které prý vznikl Neřež, jsi jej doprovázel na koncertech. Jaká byla vaše spolupráce a proč skončila?
Pan Nohavica je skvělý autor a výjimečný interpret. Nám se podařilo z písní, které napsal od kytary a které se jako také staly hity, udělat písně, které hrála někde o pět pater výš doprovodná skupina, jejímž členem se po několika měsících usilovného koncertování stal i Jarek Nohavica. Byla to krásná zkušenost! Teď hraje Jaromír sám, protože to tak chce. Tak ať si to užije, zaslouží si to!
Jakou váhu přisuzuješ v písničkách hudbě a jakou textu?
Hudbu a text píšu zásadně najednou, takže je to fifty fifty. Vše musí být v rovnováze, protože i hrnec může vypadat jako krásný klobouk, když se posadí na tu správnou hlavu!
Ožehavá, Zdeňku, otázka: Na naší hudební scéně dlouhodobě platíte jako známka vysoké kvality. Čím to, že kapely vaší úrovně nejsou medializovány tak jako leckteří plytcí držitelé ceny Akademie populární hudby či vypulírované rychlokvašené mládežnice v bezva tričku?
Protože plytcí držitelé různých cen mají za sebou zájmy producentů, vydavatelů a médií. Nejde ani tak o kvalitu nebo o popularitu. V současné době jde hlavně o manipulaci s blbostí. A blbům přece nemůžeme nabízet něco, čemu by nerozuměli. To by nám potom tu naši televizní stanici nesledovali, nekupovali by si CD, neoblékali se jako Superstar atd. Ale mně to nevadí. Někdo vylítne a za rok po něm pes neštěkne. Já už jsem tady třicet let a pořád to jde, tak o co jde?
Mohl bys formulovat otázku, na kterou bys rád odpověděl a kterou jsem ti nepoložil?
Nemohl, novinářům do řemesla zásadně nemluvím. Respektuji jejich právo na to, jak rozhovor povedou. Já si taky píšu, co mě napadne, a věřím, že se to třeba novinářům bude líbit. Ale přece jenom jedna otázka – proč nezajímám bulvár?!!!