O tom, kolik mě naučilo osm let na gymnáziu v oblasti přírodních a humanitních věd, se přesvědčím za pár měsíců z maturitního vysvědčení a děkanských dopisů. Jsem si celkem jistý, že po následných „nejdelších prázdninách v životě“ bude objem získaných vědomostí v mojí hlavě značně zredukován. Troufnu si ale říct, že jedna z věcí, kterou mi škola dala natrvalo, je dobrovolné dárcovství krve.

Zhruba před rokem jsem se o přestávce na chodbě podepsal do seznamu zájemců a pod patronátem usměvavé slečny profesorky se, spolu s několika spolužáky, nechal nitrožilně odlehčit. Ještě na dvoře Fakultní nemocnice na Karlově jsem pak vyzvídal, kdy se pojede příště.

Ne, nejsem stižen chorobným altruismem. Na aktu darování krve není nic vznešeného – jehla, vpich a pět minut vleže. Půl litru z vás odteče do igelitového pytlíku a možná se vám zatočí hlava. U mě se žádný záchvat hřejivého štěstí z vykonaného dobrého skutku nekonal. Kouzlo neziskového dárcovství vězí v tom, že je to maličkost, kterou může udělat kde kdo.

Nemocnice navíc napínají všechny síly, aby proces darování maximálně usnadnily a zpříjemnily. Během nutného papírování a vyšetření nabízejí posilnění zdarma, proplatí jízdné, vystaví omluvenku, podnikatelům umožní odpis na daních a na závěr dárcům věnují stravenku do nemocničního bufetu (který mimochodem nemá nic společného s nemocniční stravou).

Tentokrát jsem šel se svou krví na trh potřetí, opět společně se dvěma pedagogy a několika dalšími studenty, tentokrát do hořovické nemocnice, jejíž transfúzní stanice patří mezi nejvytíženější odběrová centra v republice. Zařízení, které minulý rok provedlo téměř deset tisíc odběrů, nabízí dárcům v rámci svých skrovných možností maximální pohodlí a velmi příjemný přístup.

Třetímu razítku do mojí legitimace zamezil nedávný chirurgický zákrok, kterým jsem prošel a který mě, aniž bych to dopředu tušil, na půl roku postavil do dárcovského offsidu. Sám jsem překvapen, jak mě to mrzí. A nejen proto, že jsem místo šedesátikorunové poukázky do bifé dostal jen dvacetikorunovou. Závistivě jsem pokukoval po panu profesoru Hamerníkovi, který si právě čtyřicátým čestným odběrem vysloužil zlatou Janského plaketu a profesorce Štěpničkové, které k tomu zbývá už jen pár návštěv.

Až budu mít možnost, vydám se za jehlou znovu. Nebudu hlásat klišé o nezištné pomoci druhým - darovat krev je skutečně drobnost, kterou dělám proto, že můžu. A chci ji dělat dál.

ŠIMON PETÁK