Jen co jsem přešel most přes Budňanský potok a vkročil do hlavní části pěší zóny, byl jsem okamžitě kontrolován městskou policií, jejíž příslušník se mě zdvořile ptal na důvod mé návštěvy. Po nutné legitimaci mě nechává pokračovat nahoru podél ztichlých restaurací a hospod, které za normálních okolností lákají na voňavé speciality. Nyní je pouze tu a tam otevřené výdejní okénko, ze kterého se ale moc nevydává. Není komu. Maximálně těm několika řemeslníkům pracujících na různých opravách, které během mého stoupání až k bráně hradu míjím.

Kousek pod restaurací Bílá Paní, kde se ulice stáčí doleva, se dávám do řeči s jednou místní obyvatelkou, maminkou, která měla namířeno s dítětem v nosítku k brance svého domu. Ptám se, jak tu změnu vnímá a zda se jí po turistech stýská. „Je tu božský klid,“ dostávám odpovědi. „Jenže to teď na nás působí velmi smutně,“ dodává a zdůrazňuje, že to bez turistů opravdu není ono. Pak už mizí za malou dřevěnou brankou krčící se mezi bílými zídkami.

Docházím k voskovému muzeu, kde si normálně člověk může dát šťavnatou klobásu upečenou na „vlakovém grilu“. Ten je teď samozřejmě vychladlý a zahrádka zeje prázdnotou. Působí to, jako by někdo otočil kouzelným prstenem a nechal všechny lidi zmizet. Žádné hlasy či dětský smích, slyším jen ptáky na stromech a opodál mňoukat kočku.

Nahoře u brány hradu potkávám další partu řemeslníků, která pracuje na úpravě drenáže podél cesty. Brána je zamčena. Otáčím se a jdu zpátky dolů.