„Ještě rok předtím jsem v berounské textilce Tiba, kde jsem pracoval, při reorganizaci získal pozici obchodního vedoucího. Jenže všichni byli straníci, jen já ne. Nejdříve jsem dlouho váhal nabídku přijmout. Poté mě ovlivnil spisovatel Romain Rolland a jeho román Okouzlená duše, ve kterém kritizoval kapitalismus. Myšlenka komunismu je vlastně dodnes zajímavá, je to ale utopie a čirá naivita,“ vypráví Jaroslav Frolík.

Dlouho se ve straně aktivně angažoval. Pak přišel rok 1967, kdy byl na stranickém školení v Praze – a právě tam se jeho postoje a názory postupně sladily s nastupující politickou reformou, která později vyvrcholila Pražským jarem.

„Pamatuji si, jak tam přednášející z vysoké školy politické představil zajímavé informace, které jasně byly pro takzvaný obrodný proces,“ vzpomíná. Na Malé Straně, kde byl během šestitýdenního kurzu ubytován, se navíc stal svědkem střetu studentů s režimem - v začátcích takzvaných strahovských událostí, které Pražskému jaru předcházely.

Protesty v berounské Tibě

Během roku 1968 kritika dosavadní podoby režimu z jeho strany sílila, například na schůzích veřejně tepal i do tehdejšího vedoucího tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného. Rozeběhnuté obrodné procesy jako vážený člen strany podporoval.

Bylo mu 35 let, když se ráno 21. srpna 1968 vracel po čtrnáctidenní dovolené v Bulharsku do práce. „Na vrátnici mě potkala strážná: ‚Pane Frolíku, přepadli nás Rusáci!‘ Říkal jsem si, že to snad ne,“ líčí. Pak si přečetl vystavený vzkaz, že se mají všichni členové vedení podniku dostavit k řediteli.

V kanceláři se z rozhlasu linul popis dramatické situace, jež obrátila celou zemi vzhůru nohama. „Ředitel nás tam všechny shromáždil a pravil, že musíme požádat okresní výbor, aby dal pokyny k dalším krokům. Řekl jsem, že co bychom čekali na pokyny, budeme protestovat. Navrhl jsem tedy, že vydáme protestní rezoluci, kterou jsem pak napsal.“

Nesouhlasné usnesení poté přečetl při shromáždění zaměstnanců na dvoře Tiby. Rezoluce byla následně uložena ve vrátnici, a jak zaměstnanci postupně branou závodu procházeli, většina z nich dokument podepsala. „Bylo jich přes tisíc z celkového počtu jedenácti set,“ připomíná Frolík, který začal vydávat i závodní zpravodaj. „Obchodní oddělení šlo stranou a věnovali jsem se hlavně protestní činnosti,“ vysvětluje.

Později přišly s normalizací stranické prověrky. „Ty byly v roce 1970. Říkalo se tomu ‚výměna stranických průkazů‘ a základní otázka byla: Souhlasíš, či nesouhlasíš se vstupem vojsk?“ vypráví pamětník.

Když přišla řada na Jaroslava Frolíka, prověřovali ho asi sedm hodin. „Úkolu se chopil velitel hasičů, velitel civilní obrany a náš řidič, můj podřízený, který byl velkým příznivcem příchodu vojsk. Ten posloužil jako informátor o mé protestní činnosti v Tibě. Poté jsem byl jako jediný z komunistické strany vyloučen a bylo mi nabídnuto místo skladníka. To jsem odmítl a na dva roky jsem šel nádeničit. Chtěl jsem mít od všech pokoj a uvážil jsem, že mezi dělnickou třídou mi bude lépe,“ říká a popisuje, jak ze svého sovětského radiopřijímače Sokol tajně u topení svého bytu pravidelně poslouchal vysílání rádia Svobodná Evropa. „Jedině na tom místě se stanice dala chytit,“ dodává.

Za volantem náklaďáku

Po převratu si v okresním archivu našel zápis ze své prověrky. „Bylo tam napsáno, že i kdybych prohlásil, že se půjdu líbat s Brežněvem, tak mi to není nic platné,“ směje se.

Po dvou letech nádenické dřiny si udělal řidičák a začal jezdit s náklaďákem. Následky se s ním ovšem táhly až do revoluce v roce 1989, které se dožil těsně před důchodem.

„Jak se mi v sedmdesátých letech narodila dcera, musel jsem držet pusu a krok, aby ji vzali na studia. Takže podepisování Charty 77 nebylo na pořadu dne. Stejně až do jejího času byl největší nepřítel normalizační doby právě člověk, kterého vyloučili ze strany. Naštěstí se dcera na studia dostala a mohla se stát učitelkou,“ dodává.

Na otázku, jestli se dá invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa srovnat s invazí ruské armády na Ukrajinu, odpovídá, že jednoznačně ano. „V rámci mého požehnaného věku si tyto události dokážu velice snadno spojit. Je to svinstvo obrovského druhu stejně, jako to bylo v osmašedesátém u nás,“ říká Jaroslav Frolík

Jaroslav Frolík

Narodil se v roce 1933. V mládí působil jako člen berounských sportovních klubů, byl zejména úspěšným fotbalistou, ale také tenistou. Byl aktivním organizátorem Pražského jara. Po roce 1968 ho režim za jeho politické postoje perzekvoval. V roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Berouně. Období vytoužené svobody po roce 1989 prožil z větší části už jako penzista, ale o to více se mohl zabývat badatelskou a publikační činností v oboru regionální historie, berounskému sportu a samozřejmě i své rodině.