O spolupráci jsme požádali našeho bývalého kolegu a uznávaného záhadologa Otomara Dvořáka. Ten nám poskytl svůj román Ďáblův klíč. První díl si můžete přečíst již dnes. Čtení na pokračování bude vycházet denně.

Než se začtete do románu Ďáblův klíč, představíme vám autora.

Představíte se našim čtenářům?
Kdysi jsem vystudoval FAMU, obor dramaturgie a scénáristiky a poté jsem vykonával mnoho různých povolání, od uklízeče ve škole, přes dělníka v továrně až po vedoucího kulturního domu. To mi umožnilo poznat život ze všech stran. Zhruba před patnácti až dvaceti lety jsem se nejčastěji vyskytoval na divadelních jevištích, ale také v šatnách, zkušebnách, dílnách (a barech, samozřejmě!), například v pražském Semaforu, v Městském divadle Zlín nebo v loutkovém divadle Lampión v Kladně – a to jako herec, dramaturg či autor.

To muselo být krásné období. Na co rád například vzpomínáte?
Ještě před Sametovou revolucí jsme s Michaelem Kocábem natáčeli ilegální videoklip Snaživec a během ní oficiální barrandovský film Pražákům, těm je hej. V Tankovém praporu jsem popíjel vodku v roli jednookého ruského generála a Jiřího Wimmera jsem děsil v komedii Horor, aneb Četba na dobrou noc, kterou jsme společně napsali pro ostravskou televizi. Ve Zlíně jsme s Milanem Nytrou (nyní klávesista skupiny Buty) napsali a s režisérem Morávkem inscenovali velkolepě výpravný muzikál Frankenštein, což byl v roce 1993 jeden z prvních českých muzikálů – a patrně se líbil, protože dostal cenu diváků a hrál se dva roky.

Pokud si pamatuji, připravoval jste pro televizi nějaký seriál?

Ano, v televizi jste mohli má dílka také kdysi vídat na stanici Prima, kde jsem připravoval několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria.

Mnoho našich čtenářů si vás ale pamatuje i jako redaktora Berounského deníku.
Čtenáři mě skutečně zprvu znali hlavně z novin, neboť jsem nějaký čas pracoval právě u vás. Pak jsem působil i v různých časopisech, které ovšem zanikaly dříve, než jsme se stačili opít na počest prvního čísla.

Kdy nastal ten hlavní zlom a vy jste se začal plně věnovat záhadám?
Osudové bylo zřejmě mé setkání s partou nadšenců, která se shromáždila kolem redakce časopisu Fantastická fakta. S nimi jsem prožil sedm krásných let. Výpravy na záhadná místa, stopování duchů, přízraků a mimozemšťanů, podivné předměty, zvířata, která by neměla existovat, kruhy v obilí, kamenné linie, pyramidy… To byl podivuhodný svět, ve kterém jsem se vrátil do let klukovských objevů a dobrodružství. Jenže všechno hezké má svůj konec…

Ale ani tento časopis dnes již na novinových stáncích nenajdete…
Naštěstí v době, kdy časopis zanikal, jsem začal vydávat knížky. Bestellerem se stal projekt Utajené dějiny Čech, na němž jsem spolupracoval s Alešem Česalem a Vladimírem Mátlem. Naše fantastická hypotéza, že dějiny jsou vlastně magickou válkou o informační kód podsvětí, vyvolala nečekaný zájem čtenářů, takže kniha letos vyšla již v pátém vydání a nakladatel nás přemluvil, abychom ji rozšířili o třetí díl.

Co vám odhalování záhad přineslo?
Odhalování různých tajemství mě přivedlo i k novému úhlu pohledu na svět. A tak moje další cesta vedla k odhalování „génia loci", skrytého ducha krajiny, k hledání překvapivých souvislostí mezi podobou skal, hor a údolí, lidskými stavbami, toky řek, osudy lidí, kteří na určitých místech žili a příběhy a pověstmi, které si o nich vyprávěli. Z toho vznikla celá série netradičních cestopisů: Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy…

Jak hledáte témata pro své knihy?
Krajina a lidé v ní vyprávějí příběhy, zkouším tyto příběhy vyprávět formou povídek a románů; z nichž největšího ohlasu dosáhl příběh z Rudolfinské Prahy Císař alchymistů nebo tragická historie největšího teroristického útoku na Prahu, organizovaného francouzským králem Ludvíkem IV. (každý, komu o této epizodě našich dějin vyprávím, bývá překvapen, že ve školní výuce dějepisu o tom nic neslyšel).

Takže jaký je váš současný život?
Nyní jsem tedy spisovatelem na volné noze. Napsal jsem už asi kolem třiceti knížek; také jsem „spáchal" několik divadelních her, televizních scénářů a písňových textů. Často jsem zván na různé besedy a přednášky do knihoven, regionálních sdružení, muzeí či na „cony (účastníci vědí, o co jde – prostě srazy přívrženců určitého žánru literatury). Dokonce občas dělám průvodce při speciálních výletech po různých zajímavých místech naší země, zahajuji výstavy výtvarníků, a kdo ví, co ještě…