Dva až tři dny poté se v Berouně nic neděje, lidé ani nejsou informovaní, stranická cenzura stále funguje. 21. listopadu přijíždějí zástupci hlavních aktérů událostí, pražští studenti, aby zdejší občany informovali o překotném dění v Praze. Odměnou je jim zatčení a několikahodinový pobyt na místní služebně Veřejné bezpečnosti.

Ovšem vzápětí se na náměstí zásluhou několika odvážlivců, především mladých Berouňáků Ctirada Maňáska, Jiřího Fekete, Dany Kříženecké a dalších, schází první hlouček nespokojenců u Husova pomníku. Tam také probíhají i následné demonstrace, a to pod bedlivým dohledem zdejších příslušníků Státní bezpečnosti.

V místních podnicích i na ulici se diskutuje, po pražském vzoru se pomalu formuje zdejší skupina opozičního Občanského fóra (OF) a 27. listopadu, v den generální stávky pak vzniká koordinační centrum OF, kde se angažovali především MUDr. Jan Rybáček, Jaroslav Frolík z Agropodniku a Bohumila Svatošová z pedagogické poradny.

V dějinách politických převratů je někdy obtížné vysledovat ten zlomový okamžik; v tomto případě se jím pravděpodobně stala ona generální stávka, které se zúčastnili i zástupci zdejších velkých průmyslových podniků. To nakonec rozhodlo, už nešlo jen o studenty a umělce.

Následná zdlouhavá, nicméně klidná jednání u „kulatého stolu“ s představiteli státní i stranické moci, vedená z druhé strany předsedou berounského národního výboru Ing. Josefem Foltýnem nakonec vedla k uznání opozice jako partnera, a tak koncem roku už existovalo na okrese 82 organizací OF.

Přirozeně i uvnitř berounské opozice došlo k jistým sporům či diskuzím mezi radikály a umírněnými, podstatné však bylo, že se jednalo o zcela pokojné převzetí moci, potvrzení počátkem následujícího roku kooptací zástupců opozice do poslaneckých sborů, čímž došlo k definitivnímu narušení zdánlivě monolitické moci.

Vedoucí tajemník Okresního výboru Komunistické strany Československa v Berouně Jaroslav Klán na mimořádné konferenci strany 10. prosince 1989 připustil dílčí nedostatky s tím, že na okrese se „není zač hanbit“, ač řada podniků i družstev se nacházela ve vážných potížích, a jedním dechem doporučoval zapojení členů Lidových milicí do diskuse. Brzy poté ve své funkci skončil, stejně jako mnozí další. To už ale drtivou většinu občanů nezajímalo. Začala se psát nová historie jejich života.