V dávné minulosti se obyvatelé obce živili kácením stromů. Později, když poznali a dostatečně ocenili dostupnost téměř neomezeného množství stavebních surovin v okolních lomech, stalo se jedním z jejich hlavních výrobních oborů pálení vápna. Zpočátku místní vápno pálili v místě zvaném V Báních jen pro vlastní potřebu.

Zhruba od roku 1870 byly V Báních na pozemku pozdějšího loděnického starosty Antonína Kozáka páleny i cihly. Antonín Kozák byl ovšem také úspěšný ve výrobě velice žádaných dřevěných loukoťových kol.

Byla to ale výroba vápna a cihel, která spolu s následným uvedením manufakturní textilní výroby, dokumentuje pozdější odlišnost Loděnice od obcí srovnatelných počtem obyvatel. Výrazem této odlišnosti je i následující obsáhlý výčet rozmanitých činností občanů.

Už od roku 1873 byl v obci lékař a pošta. Po roce 1890 je ve vesnici uváděna výroba strojně pletených punčoch a ponožek.

Na počátku 20. století je výčet obchodů, služeb, živností, řemesel a výroben tak rozsáhlý, že kromě tří velkých výrobních podniků, přádelny, tkalcovny a vápenky, bylo v Loděnici registrováno více než 90 provozoven nejrůznějších živností. Do obce se počítalo také třináct samostatně hospodařících rolníků.

V pestrém výčtu jsou například dva lékaři, dentista, pohřební ústav, učitel hudby, dva obchody s uhlím, čtyři obchody s galanterním zbožím, dvě benzinové pumpy, biograf, modistka a knihtiskárna. Pivo se čepovalo v pěti hostincích a prodejem koloniálního zboží se zabývalo osm obchodníků.

Podle sčítání obyvatel žilo v roce 1900 v Loděnici 1224 osob v 88 číslovaných staveních (v roce 1921 uváděno 1505 obyvatel ve 164 domech), nutno tedy konstatovat, že se tehdy podnikalo ve většině loděnických domů.