Město Beroun došlo k sumě 32 tisíc korun na základě výpočtu možné budoucí investice do stavby nové školy. Je to podle vás odpovídající částka?
Ta částka jako taková se mi zdá poměrně vysoká. Dívám se na to optikou nejen ředitelky školy, ale také zastupitelky malé obce. Ve Hvozdci máme objem rozpočtu kolem tří milionů korun a nedovedu si představit, že podobně malé obce by měly za každé dítě platit tolik peněz. Vím, že Nižbor a Hýskov už jsou početnější a mají větší rozpočty, ale právě pro takové Srbsko je 32 tisíc korun už obrovská částka.

Poškozená berounská skluzavka.
Ještě se nejezdí a vandalové už skluzavku v Berouně poškodili. Vyrvali víko

Zkuste to prosím demonstrovat na příkladu Hvozdce.
Z pětadvaceti našich dětí jich jednadvacet dojíždí do hořovických škol a čtyři žáci z Mrtníku, který je součástí Hvozdce, chodí do školy v Komárově. Mají to blíže, jezdí tam i autobusová linka. A když tento počet vynásobím 32 tisíci, tak to dělá 800 tisíc korun za jeden školní rok. S přihlédnutím k tomu, že máme třímilionový rozpočet, je to více než jeho pětina. To by pro nás bylo absolutně neudržitelné.

Ovšem Beroun, byť pracuje s výrazně vyšším rozpočtem, musí za své děti také platit - a nyní platí i za ty přespolní. Úplně zadarmo to nelze dělat.
To máte pravdu a naprosto tomu rozumím. Přesto je částka, kterou si Beroun nárokuje, moc vysoká. Ještě někdy kolem roku 2013 jsme jako škola vykazovali investiční a neinvestiční náklady a obce si to poté navzájem přefakturovaly podle toho, kolik dětí přejíždělo. Pak se ale ze strany státu financování škol změnilo do formy rozpočtového určení daní. Od této doby obce, které zřizují školy, dostávají z ministerstva financí peníze podle počtu žáků – je to dáno podle výkonových výkazů škol. Jde o je soupis počtu dětí v mateřské a základní škole, který se předkládá vždy k 30. září daného školního roku. A na základě tohoto čísla škola dostává veškeré peněžní prostředky. Ty jdou ze státního rozpočtu obci jako zřizovateli školy a také přímo školám na platy učitelů. Například pro rok 2022 to dělalo podle predikce Sdružení místních samospráv 14 845 korun na žáka.

Zleva: místostarosta Berouna Dušan Tomčo (Nezávislí Berouňáci) a zastupitel Martin Veselý (Beroun sobě).
Hrozí v Berouně nouze o místa ve školách? Radnice a opozice se neshodují

Znamená to tedy, že si Beroun řekl o moc velkou částku?
Myslím si, že ano. Beroun samozřejmě nese investiční náklady, jako jsou modernizace učeben či zateplení, musí průběžně opravovat hygienická zařízení a vůbec celkově zlepšovat školní prostředí. A to nepochybně něco stojí. Takže jistá částka by tam rozhodně měla být a je určitě správné něco zaplatit. Přiklonila bych se ale spíše k cifře, která je srovnatelná s tou z rozpočtového určení daní. Myslím si tedy, že férová částka by byla někde na polovině toho, co nyní bude město Beroun vybírat.

Starostka Hýskova Veronika Šmolcnopová vyjádřila znepokojení nad tím, že i když budou obce platit, pro své děti nemají zaručena místa. Je to zaneseno i v navržené smlouvě.
Domnívám se, že to je špatně. Pokud už tedy budou obce platit takovou sumu, měly by mít garantováno, že opravdu to místo budou mít. Kdybych byla starostkou dotčené obce, asi bych vyjednávala dále a usilovala o to, aby tam takové ustanovení nebylo. Stejnou věcí jsem se zabývala i v rámci metodiky sdružení místních samospráv a v ní je jasně řečeno, že by z veřejnoprávní smlouvy měly plynout oboustranné výhody. Jinými slovy: obec, která školu zřizuje, má ze zákona nárok na širší rozsah úhrady výdajů za školská zařízení – například na rekonstrukci, přístavbu, zřízení školní družiny… A obce, které potřebují místa, by zase měly mít nárok na zaručené přijetí jejich dětí. Mám z toho pocit, že tu Beroun vystupuje z pozice silnějšího, protože obce mají zákonnou povinnost zajistit svým dětem vzdělání, a raději tedy podepíšou nevýhodnou smlouvu.

Beroun ale ta místa garantovat nemůže, protože jich může mít nedostatek. Ovšem zase se zaváže, že vybrané prostředky investuje zpět do škol.
To je na druhou stranu dobře, že se takto zaváže, protože v minulosti už se stalo v jiném městě, že podobně vybrané peníze byly použity na zcela jiné účely – například opravu kulturního domu či chodníku. Ono to je totiž tak, že taková úhrada nemusí být účelově určeným a vyúčtovatelným plněním. Přispívá do rozpočtu obce na výdaje, které už mohly být třeba uhrazeny v minulosti. Není tím vyloučeno, že se peníze utratí jinde. Moc se tedy přimlouvám, aby vybrané finance v Berouně přispěly ke zlepšení kapacity škol – na jejich vybavenosti nebo třeba modernizaci učeben.

Z Čarodějnické show pro děti a rodiče na zámku Králův Dvůr.
Podívejte se: Čarodějnická show přilákala na zámek Králův Dvůr řadu masek

Jak mohla situace v regionu zajít až do takové situace?
Bezpochyby to je nekoncepčním řízením ministerstva školství. Za posledních 30 let jsme tu měli kolem dvaceti ministrů a každý přišel s něčím jiným. Chybí mi jasné demografické plánování, které bude předvídat potřeby ve vzdělávání. Například se najednou letos divíme, že se nám hrne tolik dětí ze základních škol. A přitom jsme o tom léta věděli, že to přijde. Máme tu statistický úřad, ministerstvo má řadu odborů. Jenže v těchto oblastech chybí významnější propojenost na linii stát-kraj-obec. Navíc naše školství je silně atomizované a zvykli jsme si na určitou autonomii, takže by tu nějaké tvrdé centralizované řízení moc nefungovalo.

Co by tedy pomohlo?
Klíčem je spíše předvídatelnost, která vychází z kvalitního plánování s pomocí práce s daty, která máme léta k dispozici. Mluvíme pořád o digitalizaci - a ta by nám přitom pomohla jednotlivé údaje vysledovat, analyzovat, podle toho pak můžeme upravovat strategii. V opačném případě vznikají nesystémová řešení, jako jsou například nedůstojná losování.

Zrekonstruované prostory hradu Karlštejn.
Podívejte se: Hrad Karlštejn se otevřel po rozsáhlé a nákladné rekonstrukci

Obce musí ale jednat teď. Bylo by podle vás řešením například zřízení svazkové školy, které zvažují i obce na Berounsku - Hýskov spojil síly s Nižborem a Chyňavou, Srbsko se zase otáčí k obcím poberounského mikroregionu.
Svazkovou školu bych považovala za nejspravedlivější řešení i přesto, že stavba a zřízení takové školy není po administrativní stránce vůbec jednoduché. Týká se to hlavně smluv mezi jednotlivými obcemi – kdo a jak přispěje, co jim bude garantováno, jaká budou dílčí práva. Je to velmi složité. Klobouk dolů před starosty, kteří se do toho pustí. Proto v republice moc svazkových škol nemáme – tuším, že asi jen tři nebo čtyři. Nicméně školy podobného typu fungují poměrně dost například ve Švýcarsku a v severských státech Evropy.