Co vás přimělo si vybrat povolání zdravotní sestry?

Pečovatelství máme v rodině. Už jako malá jsem píchala panenkám injekce (směje se). Teta byla zdravotní sestra, děda lékař a moje neteř pracuje také jako sestřička. Už jsem to v sobě tak trochu měla.

Po studiu jste v mostecké nemocnici hned začala pracovat na traumatologii. Proč právě tento obor a jaké jste získala první zkušenosti?

Už při studiu a praxi se začínáte profilovat k určitému oboru. Někdo inklinuje k interně, jiný k chirurgii. Já jsem od začátku tíhla k chirurgickým oborům, a protože jsem měla možnost praxi vykonávat i na mostecké traumatologii, byla „traumačka“ pro mě jasný výběr. Práce a přímý kontakt s lidmi mě velmi bavil, i když to bylo mnohdy náročné. Jednalo se o čtyřicetilůžkovou stanici, kde jsem mnohokrát byla na směně sama, občas s jednou sanitářkou. Když nám pak přivezli tři, čtyři bouračky, měly jsme co dělat. Bylo pro mě štěstím, že jsem měla do svých začátků skvělé učitele.

V dnešní době je velkým problémem nedostatek zdravotních sester. Jak to bylo tehdy?

V mostecké nemocnici jsem strávila tři roky a pak se přestěhovala do Žebráku. A když jsem chtěla po mateřské nastoupit do práce, nebylo kam. Na severu Čech byl ale zase opačný extrém, tam mě původně nechtěli pustit. Takže jsem nejdříve pracovala v okresní lékárenské službě, kde jsem pět let fakturovala recepty a trpělivě čekala, až se místo uvolní. Nakonec jsem v roce 1985 nastoupila do hořovické nemocnice a strávila tam 22 let.

Jaké byly začátky?

Protože v tu dobu na chirurgické ambulanci, kam jsem chtěla, nebylo místo, pracovala jsem dalších pět let na sterilizaci. Až poté jsem se dostala na chirurgii, a to jen díky tomu, že jedna sestřička emigrovala na západ. Byl tam fajn kolektiv a práce hodně pestrá, protože zahrnovala chirurgii, urologii a traumatologii.

Co jste na práci sestry měla ráda nejvíce?

V první řadě to je kontakt s pacienty a vědomí, že jim můžete pomoct. To musíte mít v sobě. Pokud takovou práci dělá někdo, kdo nemá silný vztah k lidem, tak nikdy nemůže být dobrou sestrou. Alfou a omegou je být vůči pacientům pozitivní, protože vám musí důvěřovat a cítit vaši podporu. Je zdvořilé je vždy oslovovat jménem, popřípadě titulem, říkat pravdu a jednat s nimi jako s partnerem, který se na léčbě podílí. Jejich spolupráce je nutností. Náležitá komunikace pak pomůže překonat nejen strach, ale třeba i bolest při nepříjemném výkonu.

close Ilona Kupková, odcházející hlavní sestra Rehabilitační nemocnice Beroun. info Zdroj: se svolením Rehabilitační nemocnice Beroun zoom_in Ilona Kupková, odcházející hlavní sestra Rehabilitační nemocnice Beroun.

A jde bezpochyby také o náročné povolání. Co bylo těžké pro vás?

Náročná je fyzická i psychická stránka. Mnohdy ta psychická převažuje. Je proto velmi důležité, aby na oddělení všichni dobře spolupracovali, vyšli si vstříc, a hlavně si navzájem pomohli, když je potřeba. Kolegialita je v tomto prostředí nezbytná.

Určitě máte vzpomínku, kdy se pacient za vámi po propuštění z léčení vrátil, aby poděkoval. Utkvěl vám někdo takový v paměti?

Několikrát se to stalo. A pokaždé je to příjemným oceněním naší práce. Vzpomínám si na pacienta, který byl po těžké autonehodě, měl železa, kam jste se podíval. Pán k nám pak chodil na ošetření a kontroly ještě hodně dlouho a pokaždé to bylo velmi hezké setkání na přátelské úrovni.

Do Rehabilitační nemocnice Beroun jste nastoupila krátce poté, co ji společně s Nemocnicí Hořovice koupil pan Ing. Zavalianis. Jak na tom berounská nemocnice tehdy byla?

Vypadalo to, jako by se zde zastavil čas. Nemocnice neměla valnou pověst. Nebyly základní pomůcky pro personál, chyběl zdravotnický materiál, vázl úklid. Dodávající firmy sem už ani nezajížděly, protože dluh nemocnice byl astronomický. Nebyl to hezký pohled a obdivovala jsem personál, který v těchto podmínkách pracoval. Byly to srdcařky, a stále jsou, protože plno kolegyň tu je od školy dodnes. Klobouk dolů před nimi.

Jak se nemocnice poté měnila?

Nastoupila jsem v lednu 2008 a krátce nato paní ředitelka Mgr. Nataša Petsini. Takže lze říct, že tu jsme od začátku spolu. Pamatuji se, jak jsme obcházely nemocnici a jen si zapisovaly co je k likvidaci, přestavbě, na odpis a podobně.

Pověst nemocnice se poté musela zlepšovat. Je to tak?

Z počátku se dost lidí obávalo, co se s ní stane po prodeji. Šířily se fámy, že zde bude jen oddělení plastické chirurgie pouze pro VIP klientelu; co si pak lidé bez nemocnice počnou. Nic takového se samozřejmě nestalo. Změny k lepšímu se děly poměrně rychle. Postupně se budova po budově rekonstruovala, začali se vracet dodavatelé, nakupovalo se nové vybavení pro personál i pacienty, revitalizoval park. Za dobu několika let, a díky vizi majitele, je nemocnice k nepoznání a ke spokojenosti pacientů celého regionu i mimo něj. Důležité ale je, že se opět stala uznávaným zdravotnickým zařízením známým po celé republice.

Do toho všeho jste působila v pro vás nové pozici hlavní sestry nemocnice.

Naštěstí jsem nastupovala již s cennými zkušenostmi z hořovické nemocnice, kde jsem hlavní sestru zastupovala po dobu její mateřské dovolené. Po asi pěti letech jsme berounskou nemocnici začali připravovat na akreditace, takže mi k práci hlavní sestry ještě přibyla funkce manažerky kvality, která má víceméně celou akreditační přípravu na starost. To bylo hodně náročné období. S paní ředitelkou jsme tu trávily třeba dvanáct hodin denně. V roce 2015 jsme pak získali první akreditaci a další následovaly vždy po třech letech. Nutno dodat, že zde byl, a samozřejmě stále je, velmi schopný a dobře spolupracující personál, se kterým byl úspěch víceméně jistý.

Pak přišel covid. Jak na toto období vzpomínáte?

To nebylo jednoduché pro nikoho. Ze začátku jsme všichni měli strach, protože nikdo nevěděl, co virus způsobí. Museli jsme zřídit prostory pro provádění stěrů, následně v zasedací místnosti nemocnice očkovací centrum. Obě stanoviště zajišťoval personál nemocnice spolu s externími zdravotníky. Bylo nutné přemístit celou interní část do jiných oddělení a proměnit ji na covidovou. Ze dne na den se naše sestry v Rehabilitačním centru, ale i na Oddělení následné péče, musely přeorientovat na péči o těžší pacienty. Nakonec ale ocenily poznatky a zkušenosti z jiného systému péče, což bylo přínosem pro jejich další práci. Náročné to bylo pro každého – od sloužení dlouhých přesčasů až po dodržování nošení předepsaných ochranných prostředků – je velmi náročné pohybovat se celých 12 hodin v respirátoru a overalu. Hodně toho záviselo na ochotě lidí a musím říct, že to všichni zvládli výborně.

Máte za sebou 47 let praxe zdravotní sestry prakticky na všech možných úrovních. Co byste vzkázala začínajícím sestrám?

Už jsem to tu vlastně nastínila. Práce zdravotní sestry není pro každého a člověk musí v první řadě cítit, že chce druhým pomáhat, a to nejen fyzicky. Protože toto povolání je hlavně o podpoře, empatii, správné komunikaci, ale i solidaritě, odpovědnosti a respektu vůči kolegům i pacientům. Moji práci mi vždy ulehčovala výborná spolupráce se staničními sestrami, s primáři i s vedením nemocnice.

Do penze ale ještě úplně nejdete. Vaše zkušenosti a vědomosti jsou na částečný úvazek vítány při startu Centra duševní rehabilitace. Volného času i tak bude více. Na co se těšíte nejvíce?

Na klid, kterého v maratónu předešlých let moc nebylo. Na svou zahradu, jež potřebuje novou úpravu. Od kolegyň a vedení nemocnice jsem dostala krásné dary, které mi pomohou k relaxaci a udržení kondice a moc jim za ně děkuji. Zároveň bych ještě jednou chtěla všem poděkovat za úžasnou spolupráci a popřála jim do dalších let jen to nejlepší, a hlavně pevné zdraví. Byli jsme skvěle spolupracující tým.

Ilona Kupková, odcházející hlavní sestra Rehabilitační nemocnice Beroun

Obor všeobecné sestry vystudovala na Střední zdravotnické škole v Ústí nad Labem. Maturovala v roce 1976 a hned nastoupila do mostecké nemocnice na traumatologické oddělení. Ještě než v roce 1985 začala pracovat v Nemocnici Hořovice, na pět let si odskočila do okresní lékárenské služby. V hořovické nemocnici pak strávila 22 let, kde prošla několika pozicemi. V roce 2008 vyhrála výběrové řízení na pozici hlavní sestry v Rehabilitační nemocnici Beroun, kde posléze strávila 15 let. Nyní na částečný úvazek působí jako konzultant při startu Centra duševní rehabilitace.