Protože, co si nalhávat, dát 13 korun za známku na dopis či pohled, dnes už je to totiž jedno, je v dnešní době zbytečný luxus. SMS máte s operátorem za korunu a při správném tarifu dokonce zadarmo.

Přesto nastává jednou v roce doba, kdy jsou dopisy jedinou možností komunikace.

Někteří z vás možná už tuší, pravděpodobně díky vlastní zkušenosti. Ano, je to období léta a dětských táborů.

V řadě z nich totiž vedoucí stále ještě nechtějí, aby děti na tábor přibalily i mobily. Ať už z důvodu, aby se zbytečně nerozrušovaly telefonováním maminkám, nebo i kvůli špatnému signálu. A tak je to i na táboře Malá Střela, kam odjely obě moje děti.

Aby ty naše chudinky lištičky nestrádaly rodičovskou láskou, posíláme s manželem každý den sáhodlouhé dopisy, jen aby věděly, že na ně myslíme.

A stejně dychtivě po práci letím k naší poštovní schránce v naději, že už už se tam objeví dopis od těch našich táborníků.

Pondělí jsme ani nedoufali, v úterý také nic, středa opět prázdná schránka. Ve čtvrtek jsem už podezírala pošťačku, že si zkracuje cestu nebo má dovolenou. V pátek na mě ale ze schránky vypadl inkasní lístek…

A tak v dopisech nejprve žadoníme o pár slov z tábora. Teď už ale s manželem přitvrzujeme. Jestli aspoň nenapíšou pár řádek, tak uvidí…

Druhý týden v úterý jsme se konečně dočkali. Netrpělivě odhazuji kabelku, skopávám boty do kouta předsíně a hrnu se s dopisem do obýváku.

Slavnostně usedám do oblíbeného křesla, utírám slzy dojetí, že děti konečně napsaly.

Otevírám obálku a nestačím zírat. Dopis je napsaný… ale v morseovce…

petra.liskova@denik.cz