Jaké fotografie výstava nabídne? Jejich autor Jan Anděl více prozradil v rozhovoru Berounského deníku.

Předloni jste před svou výstavou v Galerii Čerťák v rozhovoru pro Berounský deník v nadsázce řekl: „ Jestli mé bolesti jednou vyhrají nad mým ortopédem, bude čas se konečně pořádně naučit fotografovat zátiší!". Jsou fotografie krajiny takovým malým nakročením k zátiší?
Právě naopak! Leda snad, někdy, k té jeho oblasti, které se říká „objet trouvé", tedy „nalezené zátiší". Ve skutečnosti fotografie krajiny je fyzicky náročná, protože se jen málokdy dá dělat bez pěšího zdolávání kilometrů. A to nikoli jen tak, ale zpravidla s pořádnou zátěží včetně tří, čtyřkilového stativu. Digitální kompakt se dá použít jen výjimečně, ten se nosí jako záložní přístroj!

Co spojuje krajiny z vašich fotografií? Jsou pořízeny v jednom kraji? V jakém časovém úseku vznikaly?
Pokud jde o tuto výstavu, vše je fotografováno v jednom mikroregionu – s trochou nadsázky v dějišti Raisových Zapadlých vlastenců. A vím přesně, že jsem začal na podzim roku 1964, tenkrát ještě docela spontánně.
Až později jsem si uvědomil, jak se tato krajina mění, a obávám se, že k horšímu, takže mi nezbylo než se na některá místa stále vracet. Samozřejmě, že paralelně s tímto popisem krajiny vznikají fotografie solitérní, řekněme umělecké, ale pro tuto výstavu mi nezbylo, než se jich vzdát – i tak bych tentokrát potřeboval výstavní síň desetkrát větší. Vždyť tady prezentuji práci bezmála padesáti let!

Projeví se někdy i na Vašich fotografiích takzvané kouzlo nechtěného?
To si člověk zpravidla ani neuvědomí. Až při prohlížení třeba staré fotografie z vlastního sadu si vzpomenu, že ten a ten stromek býval takový chudáček, který pravidelně každou zimu ničili zajíci, až jsem našel odvahu ho ořezat a dnes je to bohatě plodící jabloň. A ti zajíci tu vyhynuli, zato srny nám chodí spásat růže…

Máte pocit, že prorazit ve světě fotografie je dnes snazší, než když jste začínal vy?
Můj pohled je pochopitelně zcela jednostranný. Technický pokrok změnil od té doby úplně vše, zejména pak drtivý nástup digitální fotografie. Technicky zdařilou fotografii dnes pořídí i tříleté dítě nebo šimpanz, zatímco fotografie jako řemeslo prostě zanikla. Dříve nebylo myslitelné, aby se člověk někde předvedl bez řemeslného zvládnutí techniky a zejména technologie fotografie, teď mu stačí obchodní talent.

Trochu odbočím od fotografování. Jak na Vás působí přítomnost vápenky ve zdejším kraji? A jak se Vám zamlouvá trochu zvláštní spojení provozu s výstavní síní?
Vápenky přece do tohoto kraje patří odjakživa. Vápenka Čertovy schody podle mého názoru, vzdor své velikosti a významu, nepředstavuje zátěž ani pro životní prostředí, ani pro krásu krajiny – vždyť je vidět jen z jedné strany. A kdyby byla výstavní síň na ředitelství každého podniku, fotografové, zejména amatérští, by myslím byli velice šťastni.