Ten, kdo jich má nadbytek, nemusí běhat po obchodech a trávit čas výběrem tvárnic a dlaždiček. Stačí mu internet a pár katalogů. Vše potřebné za něj potom zařídí stavební firmy.

Vždy tomu tak ale nebylo. Stavební materiál, vybavení koupelen, koberce, lina a nábytek se sháněli opravdu těžce a sehnat vše potřebné, zabralo spoustu času a zaměstnalo nejen celou rodinu ale i příbuzenstvo. Já si to prožila na vlastní kůži.

Já i můj manžel jsme dětství prožili v třípokojových bytech a oba jsme toužili po rodinném domě. Svůj sen jsme si splnili před sametovou revolucí. Koupili jsme starší dům a rozhodli ho zrekonstruovat. S určitou představou, jak by mělo naše hnízdečko vypadat, jsme se vydali shánět stavební a jiný potřebný materiál.

Sehnat cihly nebyl problém. Ty se daly objednat. Ale cement, to už byl jiný oříšek. Ale na co asi nikdy nezapomenu byl nákup obkladových dlaždiček a dlažby na podlahu, která by k sobě ladila. To byl nepřekonatelný problém pro každého, kdo neměl toho správného známého. A to my neměli. Takže jsme jezdili a jezdili a jezdili. Desítky dnů jsme strávili návštěvami stavebnin a obchodů nejen v Praze, ale celých středních Čechách.

Tenkrát totiž letěly obkladačky, na kterých byly vodní kapky. Už ani nevím, jak se jmenovaly, ale já po nich hrozně toužila. Ono tehdy moc jiných vzorů na výběr ani nebylo. V té době se dělaly v hnědé a růžové barvě. Po nějaké době se potom vyráběly i v jiných barvách.

Moje vysněné dlaždičky se nám nakonec podařilo sehnat. Museli jsme pro ně ale až do Rakovníka, kde se vyráběly. Nedalo se říci, že by je v žádném obchodě neměli, ale vždy už byly vyprodané a vedoucí nevěděl, kdy mu přijdou. „Přijeďte za dva týdny. Možná je budeme mít. Zatím nejsou na skladě," byla jediná odpověď, kterou jsme v obchodech slyšeli.

A tak jsme se nakonec už značně nešťastní a otrávení, vydali na radu jednoho kamaráda do Rakovníka a vetřeli přímo do fabriky, kde dlaždičky vyráběli. Už ani nevím ke komu to bylo.

Tomu dotyčnému pánovi se nás naštěstí zželelo a vystavil nám objednávku. A to i přesto, že většina vyrobených dlaždiček šla na vývoz do zahraničí. Tak byly kvalitní. Na dlaždičky jsme sice potom čekali dalších čtvrt roku. Ale to nám nevadilo. To byla běžná a celkem slušná čekací doba na nábytek či televizi.
Protože jsme si v továrně objednali růžové, vymyslela jsem si, že si k nim koupíme také růžovou vanu. Manžel mi tenkrát říkal, že je to nesmysl, že růžovou vanu nikde neseženeme. Ale podařilo se.

Na jednu, která ladila k našim dlaždičkám, jsme narazili ve stavebninách v Českém Brodě. Vlastně ji tehdy objevil náš tchán, kterého manžel seznámil se seznamem věcí, které nemůžeme nikde sehnat. Děda měl vždy velkou radost, když někde na něco z toho seznamu narazil. A my ještě větší, protože jsme nemuseli trávit hodiny na výletech po stavebninách.

Přes všechna tehdejší úskalí se nám nakonec podařilo sehnat i vodovodní baterie a v našem domečku udělat koupelnu podle našich představ. Samozřejmě, že jsme se nevyhnuli kompromisům, ale ty se musí dělat i dnes.
Mé vysněné růžové dlaždičky jsou na zdech našeho domu ještě dnes. Letos jim je pětadvacet let.