Jindy bych neměla šanci zastavit na neplaceném parkovišti, v tuhle dobu bývá do posledního místa zaplněné. Dneska tu postávají jen čtyři auta. Ve všední den tu přitom odbaví kolem patnácti tisíc cestujících!

Mířím do hlavní budovy, kde mám schůzku s přednostou stanice Ivanem Marinkou. Než se ve spleti chodeb a dveří stačím zorientovat, zastavuje mě ostraha se slovy: „Neztratila jste něco?“ Ihned reaguji: „Nevím o tom.“ Muž z ostrahy to nevzdává a ptá se: “No, já že máte foťák na krku.“ Skvělý postřeh, skutečně ho mám a hned kontruji: „A to se nesmí?“ Pán z ostrahy mě nejspíš vyhodnotil, že nejsem podezřelé individuum, a nechal mě dojít k přednostovi stanice.

Ivan Marinka společně se svým kolegou, přednostou osobní stanice Beroun Josefem Kuncem mě ujišťují, že stávka se na berounském nádraží obešla zatím bez incidentů a stížností. „Lidé vše věděli předem, každý se připravil po svém. Někteří si vzali na dnešní den dovolenou, jiní místo vlaku jeli tentokrát autobusem,“ konstatoval Ivan Marinka.

Do práce přišli všichni zaměstnanci, kteří měli službu, s tou výjimkou, že dnes nepracují. „Nastoupili na směnu všichni, ale vlaky stojí, pokladna je zavřená, cestující nejsou odbavováni,“ říká Josef Kunc.

Sama se přesvědčuji, že na nástupištích není živáčka. Jen paní výpravčí postává na peróně. V nádražní hale je o trochu živěji. „Hala je otevřená, je zde pekárna, trafika a restaurace, ti se stávkou nemají nic společného,“ konstatuje Ivan Marinka. Jen ty tržby ve čtvrtek asi nebudu vysoké. V hale zastavuji ještě dvojici mladíků s bágly na zádech. Zmateně koukají po cedulkách a loví v jízdním řádu. Zjišťuji, že jsou to Angličané a chtějí do Prahy.

Když zjistili, že se stávkuje, brali vše s humorem.

Opouštím nezvykle tiché nádraží. Již zítra tu bude zase pořádný cvrkot.