Právě v bytových domech jsou štěnice velkým problémem, protože se díky technickým rozvodům, stoupačkám a klimatizacím mohou stěhovat mezi byty. Je pak nutné ošetřit nejen zasaženou domácnost, ale i všechny okolní. Obyvatelé bytů by tak měli o ataku štěnic informovat společenství vlastníků, majitele domů a sousedy.

Není povinnost hlásit výskyt štěnic v domácnostech hygienikům, a tak mají hygienické stanice povědomí jen o situaci v hotelech, ubytovnách nebo penzionech. „Neevidujeme žádné případy štěnic. Naposledy jsme řešili ubytovnu, která už je dnes zbouraná,“ potvrzuje Alena Bulvasová z berounské hygienické stanice.

„Důležité je, aby lidé včas zavolali odbornou firmu. V žádném případě by neměli kupovat repelenty, které donutí zalézt štěnice hlouběji do bytu, kde se pak budou jen těžko hubit. Dáváme záruku dvanáct měsíců, takže v případě, že nevyhynou po prvním zásahu, další naše návštěvy už jsou zdarma,“ vysvětluje Prokeš s tím, že v 85 procentech případů už se firma vracet nemusí.

Lidé se za štěnice i další hmyz stydí, mohou si je však přinést odkudkoli. „Nejčastěji z dovolených nebo s nábytkem z druhé ruky,“ dodává Prokeš.

Nekonečná válka se štěnicemi

Drsnou zkušenost s válkou se štěnicemi získala před několika lety rodina Jany z Berouna.

„O výskytu štěnic v našem bytovém domě jsem se dozvěděla z cedule na vchodových dveřích zhruba před šesti lety. Nepřikládala jsem tomu žádnou váhu, protože čistota je u mě na prvním místě. Byla jsem přesvědčena, že u nás přece být nemůžou,“ vzpomíná Jana.

Štěnice se tehdy poprvé objevily v bytě ve druhém patře na opačné straně domu. Jenže netrvalo ani půl roku - a dorazily do pátého patra. „Ráno koukám na stehno, kde jsem měla tři krvavé vpichy vedle sebe. Asi mě poštípal komár, i když to vypadalo spíš jako od upíra,“ vypráví Jana.

Štípance střídavě svědily, bolely a mokvaly. „Mokvání bylo asi nejhorší, protože mi oblečením prosakovala krvavá tekutina. Musela jsem si dojít do lékárny pro náplasti a každý bolák zalepit,“ vysvětluje.

Vpichy začaly přibývat. Na rukách, na krku… „Když jsem šla do sprchy ve fitku, všichni odešli, protože si mysleli, že mám nějakou ošklivou nemoc. Bylo to nepříjemné a ponižující. Nejdříve jsem si myslela, že mám alergii na komáří kousnutí, než mě napadla spojitost se štěnicemi. Myšlenku mi potvrdila dcera, které se objevily stejné boláky. Byla zoufalá. Děti ve škole se jí začaly štítit. Okamžitě jsem zasedla k počítači a hledala informace na internetu, začala jsem obrázky s kousnutím od štěnic,“ vrací se Jana do okamžiku, kdy zjistila, že má doma skutečně štěnice. Nastala panika.

| Video: Youtube

„Zavolala jsem odbornou firmu, která ale mohla přijet až za dva dny. S dcerou jsme se bály usnout. Dočetla jsem se, že štěnice vyrážejí sát své oběti za tmy a sají jen holé tělo. Tedy to, co kouká z noční košile. S dcerou jsme se celé zahalily, abychom neměly volný ani centimetr kůže, a spaly jsme s rozsvíceným světlem. Věděly jsme, že štěnice láká vzduch, který vydechujeme za hlubokého spánku. O něm tedy nemohla být řeč. Obě jsme byly ze strachu kvůli dalším bolákům nevyspalé. Naštěstí jsem se dočetla, že štěnice nepřenášejí AIDS a další nemoci. To už by panika neznala mezí,“ popisuje své trauma Jana.

Nakonec pomohla dýmovnice

Firma byt prohlédla. Matrace, postel, obrazy… Nic ale nenašla. „Ukázaly jsme jim s dcerou štípance a až tehdy uznali, že štěnice mít musíme. Za ošetření garsoniéry o rozměrech 26 metrů čtverečních jsem zaplatila šest tisíc korun,“ dodává.

Od štěnic byl nějakou dobu klid. Jenže zhruba po roce se štípance objevily znovu. „Měla jsem chuť se přestěhovat. Nemohla jsem usnout a neustále se bála, s kolika štípanci se ráno probudím. Navíc svrběly a nechtěla jsem si je škrábat, aby nevznikla infekce. Jejich hojení bylo velmi zdlouhavé. Od vpichu do úplného zahojení to trvalo měsíc. Štěnice bych nepřála ani svému nepříteli,“ přiznává Jana.

Tehdy jí kamarád poradil, aby si koupila dýmovnici proti štěnicím a dezinsekci provedla sama. „Stála jen 550 korun a zafungovala skvěle. Ráno jsme ji s dcerou aktivovaly a večer přišly do vyčištěného bytu. Jen květiny a zvířata jsme musely dát pryč,“ popisuje Jana, které zhruba po třech letech oznámilo vedení společenství vlastníků jednotek, že štěnice jsou stále v domě, a musí tedy dojít k ošetření všech jednotek. „Ovšem boj je to nekonečný, protože později jsem se dozvěděla, že jedni ze sousedů mají opět štěnice. Takže čekám, kdy se zase probudím se štípanci,“ dodává Jana.