Nálada je taková, že byste slyšeli špendlík spadnout. Nálada je taková, že by se dala krájet. Je jiná.

Pozitivní. Zvláštní. Tajemná.

Jste v absolutní tmě. Tma všude kolem. I ta káva, které se říká černá, je černější, než byste si dokázali představit. A není to jen její barvou.
Právě jste totiž vstoupili do Kavárny POTMĚ.

Káva, kterou vám servírují, je černá. I když v té tmě vám na nějaké té barvě nezáleží.

Kavárna POTMĚ bude na Ovocném trhu v centru Prahy otevřena své dveře poprvé v pondělí, „zavíračka“ bude 22. června, a to vždy od 10 do 21 hodin.

Výtěžek směřuje do sbírky Světluška, který podporuje projekty na podporu důstojného života zrakově postižených spoluobčanů.

V Kavárně POTMĚ stojí první nápoj stokorunu a v ceně i hrneček. Každý další nápoj stojí 30 korun. Zákazníci platí žetony, pokladna je mimo kavárnu venku.

Návštěvníky v kavárně obsluhují dva sehrané týmy nevidomých. „V týmu je hosteska, která každému před vchodem vysvětlí vše potřebné, uvnitř pak se pohybují a obsluhují dva číšníci, barman a dva průvodci,“ uvedla Martina Kaderková, ředitelka nadačního fondu Českého rozhlasu.

Za uplynulých šest ročníků přišlo do kavárny 14 tisíc návštěvníků, ti přispěli částkou téměř dva miliony korun, nevidomí kavárníci připravili bezmála 20 tisíc nápojů.

„Nevšední zážitek, milá obsluha a originální způsob, jak podpořit sbírku Světluška, to jsou důvody, proč fronty před kavárnou každým rokem narůstají,“ podotkla Kaderková.

Pondělního zahájení se zúčastnili nejen patronka Světlušky Aneta Langerová a herec Ivan Trojan, ale také zástupci finanční skupiny AXA, pro jejichž zaměstnance je Kavárna POTMĚ dobrovolnickou akcí. V Praze jich působí čtyři desítky, především při stavbě kavárny a doprovodu obsluhy.

Kavárna je sestavena z pěti stavebních kontejnerů. Už dnes bude otevřen vedle kavárny fotografická výstava POTMĚ. Při vstupu dovnitř dostane každý návštěvník baterku.

Koncerty na střeše
Součástí celého projektu Kavárna POTMĚ jsou koncerty na střeše kavárny.
čtvrtek 9. června – Márdi ze skupiny Vypsaná fixa
Úterý 14. června Jiří Schmitzer
Pondělí 20. června Ivan Hlas

Jak podpořit…
Dárci mohou Světlušku podpořit dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru DMS SVETLUSKA
(1 DMS = 30 Kč, Světluška obdrží 27 Kč), nebo ve tvaru DMS ROK SVETLUSKA.
Ivan Trojan: Kavárna POTMĚ je pro nás hra. Pro některé z nás…

Vyšel ven, zakryl si ruce očima, promnul si je a zamžoural. Pár minut ve tmě a pak přechod na ostré denní světlo. Přechod, který absolvoval herec Ivan Trojan při slavnostním otevření Kavárny POTMĚ na Ovocném trhu v samém centru Prahy.

„Víte, pro nás, vidící, je to jen taková hra. To lidé kolem nás, ti nevidomí, ale ten přechod nezažijí. Od toho jsme tady, abychom jim život ulehčili, vylepšili. Jsou jedněmi z nás,“ řekl krátce poté, co už na svět koukal otevřenýma očima oblíbený herec.

Uvnitř kavárny jste si vypil černou kávu. Jaká byla?
Oproti těm, které si dávám běžně, velmi dobrá, v příjemném prostředí. A hlavně v klidu, v takovém zastaveném čase. To je to, co nám chybí. Většinou tu kávu totiž pijeme ve spěchu, jsme rozptylováni nějakou stupidní hudbou, pohledem na nevkusné blbosti a lidi, které ani vidět nepotřebujeme či nechceme. Tady to bylo vlastně všechno zkoncentrované do příjemna.

Řekněte, proč by každý z nás měl navštívit Kavárnu POTMĚ a objednat si černou kávu?
Právě pro to, že se potřebujeme zastavit a spočinout. To za prvé. Za druhé by bylo fajn, abychom si uvědomili, že nevidomí v té tmě žijí celý život. Je dobré se nad tím zamyslet a třeba malou měrou přispět k tomu, aby ten život měli ulehčenější.

V Kavárně POTMĚ je absolutní tma. Jaká tuhle tmu vnímáte vy?
Řekl bych, že byla téměř absolutní. Hned u vchodu přišel nevidomý Honza, který nás dovedl ke stolu, takže už od začátku jsem se cítil, že je o mne postaráno. Měl jsem dobrý pocit, že jdu do kavárny, kde o mě stojí a zároveň ve mne vzbudí důvěru, že je vše v pořádku. Zároveň se o nás starala Kateřina, už podle hlasu velice příjemná. Tohle by naši restauratéři a kavárnici měli mít „v nabídce“: na jejich personálu by mělo být vidět, že nás rádi vidí, že o nás stojí.

Dovnitř jste šel s pocitem, že pár minut bude tma, ale pak vyjdete na světlo. Bleskla vám hlavou třeba myšlenka, že kolem vás, nejen v kavárně, jsou lidé, kteří ať jdou kamkoliv, z té oční tmy nevyjdou nikdy?
Samozřejmě. Vlastně jsem na tohle myslel v kavárně nepřetržitě. Že pro nás je to jen taková hra. Pro některé z nás, pro ty, kteří vidí. Ale zároveň jsem necítil… jak to říct… myslím, že to nevidomí tak neberou. A je nesmysl k nim přistupovat tak, že jim dáváme najevo, že vy jste ti postižení, jste chudáci. O to oni nestojí. To jsem si také říkal, že takhle ne, že tudy cesta nevede.
Aneta Langerová: Jako kdybyste odletěli na jinou planetu

Nejúspěšnější zpěvačka z televizní soutěže Česko hledá SuperStar, Aneta Langerová, je se Světluškou spojená už od doby, kdy v soutěži kralovala. Krátce po ní se rozhodla, že Světlušku bude podporovat. Na slavnostním zahájení, když vyšla ze tmy Kavárny POTMĚ, prozradila, že tma je uvnitř každým rokem tmavší. A že by uvnitř slyšela i špendlík spadnout.

Káva. Co vás napadlo?
Tak především chvíle pohody.

Dáváte si kávu často?
Ano, chození do kavárny mám strašně ráda, úplně to zbožňuju.
A nejlépe s knihou, protože tam se mi dobře čte. Když jsem doma, tak se ke čtení knihy pořádně ani nedostanu.

Jakou si objednáváte?
Mám ráda hodně mléka, takže latté. Tu klasickou, jen tehdy, když je nejhůře.

Pamatujete si na svoji první světluškovou kávu?
Bylo to před lety na filmovém festivalu v Karlových Varech. Tam jsem si vychutnala první kávu ve tmě. Bylo to vynikající. I kdy jsem se nejprve bála. Pak se to ale převalilo v pocit bezpečí.

To bylo vaše první setkání se Světluškou?
Ne, první bylo, mám pocit, asi před šesti sedmi lety. Těsně po SuperStar nám začaly různé nabídky na účast v projektech. Nám byla Světluška sympatická, tak jsme si ji vybrali.

Vás už ale v kavárně, tedy v té černé v Kavárně POTMĚ, nemůže nic překvapit, že?
Ale to víte, že mne překvapí. Každý rok něco. Po roce trošku na tu atmosféru, na ty pocity, že si nevidíte na špičku nosu, zapomenete. Říkám si, že to budu vědět, jak se pohybovat, ale pěkný prdlajs, pardon.

Co uvnitř kavárny vnímáte?
Když je člověk úplně ticho, tak to je jako kdybyste odletěl na jinou planetu. Ticho je kouzelné, i když vidíte. Ale když nevidíte, slyšíte každý pohyb, všechno. Napětí.

Proč bychom měli alespoň si jednou zkusit vstoupit do Kavárny POTMĚ?
To je evidentní. Abychom my, kteří vidíme, alespoň trošku pochopili svět nevidomých. Ten svět je opravdu nemilosrdný. Možná nám kavárenská návštěva pomůže v myšlení, že když pak poznáme nevidomého na ulici, budeme vědět, jak mu podat pomocnou ruku, jak pomoci, jak propojit dva světy. Světy, v nichž žijeme společně.
Nevidomá Ája: Berte nás jako rovnocenné parťáky

Blondýna. Krásné modré oči. Černé triko. Sedí na židli, opřená o černou zeď.

Za ní je kavárna POTMĚ. I ona žije ve tmě. Každou chvíli se začne smát. Kolem ní spousta kamarádů a kamarádek. Směje se i ve chvíli, kdy jen sotva postřehnu, že kdesi kdosi cosi řekl. Tak má vycvičený sluch.

Ta žena žije ve tmě. Ale je to opravdová tma? Jmenuje se Alena, říkají jí Ája. Alena Schutová je nevidomá… Už třináct let.

„Já jsem tady v kavárně už sedmým rokem. Měla bych vlastně dostat přidělené inventární číslo,“ směje se. Kdo přijde na černočernou kávu do Kavárny POTMĚ, Ája bude první, s kým se potká. Možná ho překvapí, že nevidí. Pohybuje se tak plynule a navíc její rozzářená tvář nedává tušit, že by měla nějaký problém.

Se svým handicapem žije odmalička. „V šestnácti jsem viděla jedním okem tak na dva metry. Chodila jsem do školy pro zrakově postižené, a využívala kompenzační pomůcky, ale snažila jsem se dělat vše, co ostatní,“ říká žena, které by energii mohl závidět každý.
Život ale postavil Áje v šestnácti do cesty další překážku. „Zelený zákal se nakombinoval se šedým a já přestala vidět úplně. Byla to pro mne rána. Bála jsem se, co řekne okolí. Jak se budou chovat kamarádi, jestli je neztratím. Tyhle obavy ale nebyly na místě. Většina lidí neposuzuje ty kolem sebe podle toho, zda vidí, či nevidí, ale podle toho, jak působí na venek, na okolí, jak se chová, jak působí na druhé.
Ája pochází z Valašska, v Praze je už jedenáct let. A zcela nevidomá je třináct let. Opustila myšlenku být zpěvačkou. I když se na tuhle možnost připravovala v Konzervatoři Jana Deyla pro zrakově postižené.

„První obor jsem měla zpěv, druhý kytaru, foukala jsem do klarinetu, hrála na klavír. Teď ale pracuji v obecně prospěšné společnosti Pestrá společnost,“ říká se zapálením Ája.

Když popisuje činnost neziskovky, ukazují na nás další novináři, že by chtěli také Áju vyzpovídat. Jenže tahle mladá dáma jejich grimasy a posunky nevidí. Naštěstí. A tak povídá dál. „Zabýváme se výcvikem vodících a asistenčních psů pro lidi s různými zdravotními postiženími,“ popisuje Ája a je vidět, že pes je u ní kamarád číslo jedna. Jeden takový ji pomáhá ulehčit život, je jejím společníkem ve dne v noci. „Mám vodícího asistenčního psa, zlatou retrívrici, je opravdu zlatá. Volný čas trávím s ní. Chodíme do lesa, k rybníku vyčistit hlavu, na nějaký koncert, do divadla, kina. Ráda si zajdu s kamarády posedět.“

Současné dny ale Ája spojuje se Světluškou a Kavárnou POTMĚ. Už si vyzkoušela všechny pozice. „Dělala jsem průvodce, obsluhu, barmana i číšníka. Teď působím jako průvodce. Jsem ta, se kterou se před kavárnou setkáte jako první. Všechno vám vysvětlím, ničeho se nemusíte bát. Jenom najděte odvahu přijít,“ rovnou agituje sympatická blondýnka a rozhání obavy.

Kdysi jsem se při jednom z rozhovorů s nevidomou malou slečnou přistihl, že ji říkám „podíváme se na to“. Vzápětí jsem se zarazil a bylo mi tak nějak trapno. Ája tyhle obavy zná.

„Že to bylo trapné, to si myslíte jen vy. To jsou prostě slova, která se používají, my je také používáme. Říkáme třeba: Pojď, podíváme se na to, Koukneme na nějaký hezký film. Podíváme se na chybu. Takže žádné obavy,“ říká Ája a chrlí myšlenky dál: „Když potkáte člověka s postižením, chovejte se k němu jako k rovnocennému partnerovi, používejte běžná slova, chceme dělat stejné věci jako vy, chceme žít stejný život jako vy, tak nás tak, prosím, berte. Jako rovnocenné parťáky.“

Z čeho má Ája největší radost? „Když se mi podaří prosadit osvětu, jak přistupovat k lidem s postižením.“

Miluje chvíle, kdy se lidé vracejí do kavárny. Kdy nevidomým poděkují. „Ten pocit je krásný, takový hřejivý. A je strašně fajn potkat na ulici člověka, který ví, jak pomoci nevidomému,“ vykládá své pocity devětadvacetiletá Alena Schutová…
… nevidomá žena. Jedna z nás…