To všechno čeká na návštěvníky nově otevřené restaurace v Nižboru, kterou najdete v opravené staré nádražní budově. Posadit se můžete do kupíčka, nebo třeba na perón. Když zapíská nádražácká píšťalka, tak se nelekejte. To jen kuchyně hlásí obsluze, že je jídlo připravené pro výdej. Tomáš Hanák, který tomuto kouzelnému místu opět vdechl život, má být na co hrdý.

Restaurace z bývalého nádraží je úžasný nápad. Jak vlastně vznikl? Je to snad určité splnění dětského snu? Vždyť snad každý kluk tíhne k mašinkám.
„Miluji tremping, skauting. Na kánoi se vydám po Berounce i v pozdním podzimu. Jsem zkrátka romantik. A stejně tak i železnice mají své kouzlo. Jsou tu už tak dlouho. Řada starých drážních budov zůstala zachovaná do dneška. A já jsem si před pěti lety řekl, že se tu chátrající nádražní budovu v Nižboru pokusím zachránit."

Takže než jste restauraci konečně otevřel uběhlo dlouhých pět let?
„Vůbec jsem netušil, co to všechno bude finančně a administrativně obnášet. Takže jsem přišel o zbytek tmavých vlasů. Ale teď jsem pyšný. Myslím, že hostům se tady bude líbit. Návratnost, tu vem čert, jen aby to nebylo prodělečné. Hlavně mě hřeje pocit, že se mi podařilo zachránit jednu ze stovek budov z Rakouska – Uherska. Vždyť pochází z roku 1893 a teď se uchová třeba na dalších sto let. No, to se mi bude umírat radostně."

Na historického puncu si tedy hodně zakládáte?
„Ano, chtěl jsem zachovat ten starý ráz. Zkrátka bylo to tak náročné a přitom tak vzrušující. Například přeprava starých vagónů do Nižboru a dostat je na svou kolej. Kolej nejdřív sehnat, dopravit, potom usadit a dát do vodováhy. Nečekal jsem, že ještě něco takového přijde. Já jsem si v padesáti letech trošku neradostně říkal, tak takhle to bude setrvačností až do smrti? A nic? Nějaké role ve filmech, nic pozoruhodného? Pak se stalo tohle a zcela nádraží pohltilo můj život. S radostí jsem platil faktury, včas a dokonce i dřív, protože kvůli tomu se posunula stavba dopředu. A v sobotu se v 10 hodin zvedl semafor a já v této chvíli pořád nevěřím, že je to pravda a máme otevřeno."

Hodně si zakládáte na autentičnosti prostředí a je to vidět. A tak by mě zajímalo, který kousek pro vás osobně nejvíc znamená?
„Spoustu věcí jsme získali na šrotišti, tam se najdou skutečné poklady. A například trámy jsme vzali ze starých nádražních budov, které se už rozpadaly, ale něco se dalo ještě použít. Byla to skvělá práce, dávat všemu znovu smysl. A bylo to i hodně dřiny. Za hodně vděčím Janu Janovskému, nižborskému všeumělovi, který se do nádraží také zamiloval.  A vybrat jednu věc?  To je těžké, celé je to moje srdeční záležitost. Například tu máme tabulku Nicht rauchen – Kouření zakázáno. To německé Nicht rauchen někdo v roce 1945 statečně přečmáral, ale tato cedule tady vždycky byla a nehnula se za celá desetiletí ani o milimetr. Stejně jako nápis křídou na prknech, kde si dítě napsalo slovní druhy, jak jdou po sobě. Bůh ví, kdy to kdo psal. Třeba je to už starší paní nebo pán, možná už nežije. Tam o trám si někdo otřel štětec od barvy, tak jsme to neobrousili. Stopy historie na vás dýchnou ze všech koutů. Je to vlastně kronika bezejmenných osudů. To všechno dává celému místu svůj půvab a autentičnost a já jsem na to opravdu pyšný."