Do doby her a malin nezralých se tentokrát vydáme s hercem Tomášem Hanákem.

Co si ihned vybavíte, když se vás zeptám na vaše dětství?
Vybaví se mi obývák sektorovým nábytkem a bulharskou vázičkou. Černobílý televizor Mánes, který zakrývá babička dečkou, abychom neviděli krásnou krásobruslařku Hanu Maškovou v ultra minisukénce. Málo aut. Nástup plastů.

A co vysněné dětské povolání? Kým jste se chtěl ještě coby malý klučina stát?
Lecčím. Traktoristou, kombajnérem, mužem, letícím érem, lučištníkem. Později fotografem ženských aktů. Rozhodně ne populárním hercem.

Každý máme tu svou oblíbenou hračku z dětství, kterou schováváme možná na půdě, nebo aspoň ve vzpomínkách. Jaká byla ta vaše nejlepší hračka?
Žlutý bagr na baterky, který otec přivezl z ciziny. Byl velice pěkný, velice mechanický, na dálkové ovládání, takže asi i drahý, takže jsme měli zakázáno si s ním hrát, takže baterky vytekly.

Čím jste si jako kluci krátili dlouhé chvíle?
S bráchou jsme rádi hráli hru „na padající slepice". Když babička s dědou odjeli zalít hrob, natahali jsme po dvoře cik-cak desítky metrů nití, zhruba ve výšce kolen slepičích nožek. Pak jsme zabušili na kurník, slepice vyletěly a začaly běhat zmateně po dvoře a furt padaly, náramně legračně.
Babička pak tvrdila, že způsobený stres se odrazil na snížené snášenlivosti.

Tak to vypadá, že jste si užíval jako dítě venkova?
Skoro výhradně jsem trávil prázdniny u babičky u Tábora, což byla sice někdy nuda, ale z dnešního pohledu vyčerpaného úspěšného muže byla ta nudička přesladká, až omamná.
Jednou jsme si také vyjeli do Soběslavi a jednou jsme navštívili Kozí hrádek, kde kázal Mr. Jan Hus, ale jelikož jsme přijeli pozdě, pan Hus už tam nebyl; možná už byl na cestě do Kostnice – o takovém výletu se nám samozřejmě ani nesnilo.