Projekt se mohl uskutečnit právě díky jeho elektronické encyklopedii, kterou připravuje více než patnáct let. Další zajímavosti prozradil v rozhovoru Berounského deníku.

Jak vše vzniklo?
Velice jednoduše. Začal jsem připravovat internetové stránky s názvem Vlastivědný dokumentační fond. Vše vzniklo čirou náhodou, kdy jsem na podnět profesora Slavíka začal sbírat informace o osobnostech Hořovicka, Berounska a okolí. Na internetových stránkách s názvem www.podbrdsko-encyklopedie.cz je dnes více než dva a půl tisíce osobností, které určitým způsobem převyšují kraj.

Encyklopedii připravujete pouze vy?
Nyní mi už pomáhá spousta lidí. Lidé sami přicházejí a přinášejí věci sami od sebe, jsou to fotografie, písemné dokumenty a dokonce i filmy. Právě před týdnem jsem získali od paní Pražákové amatérské dokumenty z devadesátých let – masopust, otevření nových zámeckých prostor záznam hudebního večera a další. Abychom dostáli označení encyklopedie, věnujeme se mnoha oblastem. Zařazujeme do ní i pamětihodnosti, snímky ze společenského života, snímky přírody a další. Okruh spolupracovníků se tak stále rozšiřuje, patří mezi ně například ti, kteří zpracují hesla z fauny, flóry, z oblasti pamětihodností a podobně.

Co vás za Hořovicko nejvíce zaujalo?
Něco zajímavého se objevujeme každou chvíli. Nedávno jsem měl možnost prohlédnout si medaili, kterou někdy v letech 1921 – 22 udělil italský král hořovickému rodáku Václavu Burešovi. Medaile je mimo jiné černobíle vyfocená i v Monografii – rozsáhlé publikaci, kterou v roce 1928 připravili učitelé z Hořovicka a Berounska . To je úžasná záležitost, když se vám něco takového dostane do rukou. Je to tak i s drobnostmi. Například když získáte fotografií a zabráníte tomu, aby skončila v popelnici.

Kdo patří mezi návštěvníky cyklu Hořovice na filmu?
Převažuje střední generace. V rámci tohoto projektu promítáme hlavně amatérské filmy, které vznikaly od třicátých let do současnosti. Když jsem pustili záběry z poslední spartakiády, snímek návštěvníky nejen rozesmál, ale také se na něm poznali. To je to, co lidi na projektu přitahuje. Samozřejmě nechybí další unikáty.

Můžete některé přiblížit?
Věděli jsme o existenci fotografií z představení Prodaná nevěsta, kterou uvedlo plzeňské městské divadlo v Hořovicích, a to v přírodě v roce 1941. V podstatě se jednalo o národní gesto, kterého se zúčastnily desítky lidí. Tatínek jedné obyvatelky Hořovic měl už v té době kameru a tuto událost natočil. Závěr dokonce natočil na barevný film, to ho stálo nemalé finanční prostředky. Snímek zachytil nejen samotné představení, ale i zkoušky. Jedná se o velmi vzácnou záležitost, na podzim jsme film v digitální podobě věnovali archivu Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Toto divadlo připravilo představení, jehož součástí je i tento film z Hořovic.

Film jste uvedli i v rámci cyklu Hořovice na filmu?
Už na začátku.

Jak řadíte snímky, které v cyklu Hořovice na filmu návštěvníkům promítáte?
V podstatě náhodně. Někdy jsou záběry krátké, někdy delší. Skládáme je tak, aby spolu nějakým způsobem ladily. Jsou témata, kterým se můžeme věnovat jednotlivě. Stalo se tak v případě událostí z roku 1989. Hořovický dokument z této doby trvá přibližně dvě hodiny.

Cyklus nese název Hořovice na filmu, snímky představí divákům vždy jen historii tohoto města?
Nikoliv. Týká se i dalších částí regionu, jsme přeci jedna krajina. Například včera jsme uvedli snímek s názvem Berounské zajímavosti. Pan Pelc ho natáčel od roku 1848 do roku 2005. Snímek nabízí mnoho zajímavých události Berouna, nechybí záběry z prvomájových oslav nebo z návštěvy Těreškovové a na konci filmu autor zpovídá občany Berouna a mezi nimi např. pana Františka Nepila. Je škoda, že takovýhle film nemáme o Hořovicích.

Věnujete se i historii vaší rodiny?
Kovářova kobyla chodí bosa. Samozřejmě, že ne. Ještě jsem na to neměl čas a říkám si, že je času ještě dost.

Jaké bylo vaše povolání?
Pětadvacet let jsem byl filmovým historikem Národního filmového archivu. Končil jsem zde přibližně v roce 1994. V této době jsem začal připravovat vlastivědný dokumentační fond našeho regionu. V této době jsem byl také dabingovým režisérem, kterého dělám dosud, a to i přesto, že jsem již v penzi.

Vaše povolání se nakonec stalo vaším koníčkem?
Bez archivnictví se nemůže obejít. Celý život jsme po půdách hledali staré věci a staré filmy, a také jsme jich řadu objevili. A to i takových, o kterých jsme si mysleli, že se navždy ztratily. Měl jsem štěstí, že jsem měl práci jako koníčka, tak by to mělo být.

Co vás při hledání nejvíce překvapilo?
Například když jsme objevili kompletní verzi českého němého filmu Erotikon. Do té doby jsme žili jsme v domnění, že to co máme, je v pořádku. Opak byl ale pravdou, jednalo se pouze o zkomolenou verzi. Objevování bylo vždy fantastické. Filmy z němé éry se nacházely na hořlavém podkladu, mohly se sami od sebe vznítit, nebo dokonce i vybuchnout.

VIZITKA

Václav Merhaut, nar. 1947, vystudoval: FF UK Praha, obor filmová a televizní věda a pedagogiku s psychologií. Pětadvacet let byl filmovým historikem Národního filmového archivu, dosud působí jako dabingový režisér a spolupracuje s různými studii v Praze, která dabují filmy pro všechny stanice u nás. Nově se stal členem hořovického loutkářského souboru Malá scéna.