Iryna Dydyk s dcerou Yarynou, sestrou Ivanou a jejím synem Matviem vyrazili do Česka hned na začátku loňského března, kdy opustili Sadzhavu, obec s asi 1 800 obyvateli v Ivanofrankivské oblasti na západě Ukrajiny.

V Berouně žili první týdny na dvaceti metrech čtverečních v garsonce manžela její sestry. Ivana hned našla práci v pekárně. Iryna si zpočátku myslela, že do dvou týdnů bude po všem a vrátí se s dcerou zpět. „Takže jsem si práci nejdříve nehledala,“ vysvětluje.

Protože v garsonce začínalo být pro tolik lidí těsno, rozhodla se na týden odjet do Bruselu za tetou, která ji nabídla, že u ní mohou s dcerou zůstat.

Mezitím začala její sestra hledat V Berouně školu pro syna. „Přišla na to, že VIA Beroun bude otevírat ukrajinskou třídu a mezi řečí se tam zmínila, že jsem učitelka. Takových nabídek ale měli už dvacet. Věděla jsem, že by to Ivana sama v Berouně špatně snášela, takže jsem ji přemluvila, ať mi dá telefon na tehdejšího ředitele Luku, a zavolala jsem mu. Vtipné bylo, že jsem česky vůbec neuměla – mluvili jsme spolu anglicko-rusky. Pak jsem se ještě asi třikrát setkali online. Nakonec mi 12. března napsal, abych se vrátila do Berouna, že by mě rád ve škole přijal. Ve čtvrtek 17. března už se třída otvírala,“ vzpomíná s tím, že se děti z ukrajinské třídy budou v příštím školním roce integrovat do českých škol, sama však zůstane ve VIA Beroun.

Jsme rádi, že tu můžeme být

Spolu se sestrou, švagrem a dětmi si našli větší byt v Berouně, kde žijí dosud. „Jsem tu šťastná. Je to ale občas těžké, protože každý den myslíme na to, co se děje na Ukrajině. Navíc do konce života budu myslet i na to, že jsme se sestrou odjely. Hodně lidí se na mě za to zlobí. Na malé vesnici to tak prostě je – často to mým rodičům vyčítají. Rozhodla jsem se tak, abych ochránila své dítě a moc děkuji Česku za pomoc a že tu můžeme být. Děkuji i celému týmu školy za jejich velkou podporu.“

Pokud to bude možné, Iryna by chtěla v Berouně zůstat. Na život na Ukrajině před válkou ale vzpomíná ráda. Hlavně proto, že dlouho čekala na příležitost, aby mohla učit. „Po studiích jsem pracovala třeba jako recepční, až asi před třemi lety jsem našla místo ve škole. Měla jsem obrovskou radost. Válka mi ale všechno vzala. Často si volám s rodiči. Život je tam teď hodně těžký a dlouho bude i po tom, až válka skončí,“ dodává.

Rodiče v Sadzhavě jsou v pořádku. Jak ale ruská armáda v posledních týdnech útočí hlavně na infrastrukturu, i v jejich obci daleko od fronty pociťují následky válčení. „Velký problém je tam s elektřinou. Život je v podstatě nastavený podle toho, kdy ji pustí. Většinou to je každé čtyři hodiny na dvě hodiny. Čekáte, abyste si mohli alespoň vyprat, bez elektriky nefunguje ani topení – normálně tam bývalo v domě dvacet stupňů, teď v zimě to je kolem dvanácti,“ říká Iryna.

Z Ukrajiny do Česka


„Připravovali jsme se zrovna na Mezinárodní den mateřského jazyka, který připadá na 21. února,“ vzpomíná Iryna na dny těsně před válkou. Když ruské síly před čtvrtou hodinou ráno 24. února zahájily invazi, první, co ji zasáhlo, byly strach a nejistota.

„Několik raket totiž dopadlo i ve městě Ivano-Frankivsko. Znělo to jak obrovský hrom. Nejdříve jsme nevěděli, co se stalo. Až kolem šesté ráno mámy kamarádka z Kyjeva volala, že začala válka. Všude vypukla panika, všichni se nahrnuli do obchodů, později nešly třeba vůbec vybrat peníze z bankomatů. Lékárny byly vykoupeny během prvních několika hodin,“ vzpomíná.

Myšlenka opustit vlast jí hned prolétla hlavou. Zápasila ale s nerozhodností, protože přece jen nechtěla z Ukrajiny odjíždět. Mezitím ve škole začali připravovat nocleh pro vlnu uprchlíků, neboť přicházely zprávy, že lidé opouštějí východní část země.

„Několikrát jsem lístky na autobus pro sebe a dceru koupila a zase vrátila. Ve škole, kde jsem pracovala, nám řekli, že hodně lidí jede na západ z Mariupolu, Chersonu, Doněcku, Luhansku a Kyjeva. Všichni jsme okamžitě pro ně připravovali spaní ve třídách,“ vypráví a dodává, že škola nefunguje dodnes, protože je primárně určena pro potřeby uprchlíků.

Pak dostala informaci, že Rusové jsou jen pár desítek kilometrů od Kyjeva. To byl moment, kdy opravdu dostala strach o sebe a svou dceru a rozhodla se jednat. „Přicházely zprávy, že tam byla zabita spousta lidí včetně dětí. Odjížděli jsme do týdne od začátku války. Mezitím jsme stihli ještě udělat hodně práce – nanosili jídlo a oblečení z domovů do školy a pletly jsme třeba maskovací sítě."

Mnoho přátel ji tehdy zvalo do Polska či Belgie, další možností byla Česká republika, kde žil v Berouně její švagr. Cesta do středočeského města trvala 38 hodin, z toho půl dne čekali na ukrajinsko-polské hranici v Krakovetsu. Jakmile se ale dostali na území Evropské unie, už se cestovalo snadněji. „Na to, že to bude dlouhé, jsme hlavně připravovali děti. Nakonec to zvládly bezvadně. Pomohly powerbanky, které je udržely si hrát na mobilu,“ líčí Iryna.