Dvojčata mají už v první třídě jednoho kamaráda jistého

HEDVIKA BAUEROVÁ
ZUZANA BAUEROVÁ

Srbsko – Nástupu do školy jsme se nebály (možná jenom trošku), protože jsme dvojčata a byly jsme si tedy navzájem oporou. Navíc škola u nás v Srbsku je ve stejné budově jako školka, takže to pro nás nebyla zase až taková změna.

První školní den jsme si jako správná dvojčata oblékly stejné oblečení a aktovky, které se lišily jen barvou, a sedly jsme si spolu do lavice. Chtěly jsme si sednout do druhé řady, ale paní učitelka řekla, že si máme sednout do té první. Vepředu totiž seděli prvňáčci, za nimi druháci a úplně vzadu třeťáci.

Škola v Srbsku je malotřídka s pouhými třemi třídami v jedné místnosti. Škola je to opravdu malá, a tak například ani nemá vlastní tělocvičnu. Cvičit jsme chodili na fotbalové hřiště nebo do místního kulturního domu, který však rok po našem nástupu vytopila v roce 2002 povodeň.

První školní den jsme my prvňáčci byli jenom čtyři, a když jsme postoupili do třetí třídy, tak dokonce celou školu navštěvovalo jen sedm dětí. Dnes je však situace naprosto opačná a do srbecké školy dojíždějí i děti z okolních obcí.

Školní rok kromě učitelky, která musela zvládat tři třídy najednou, zahájil také srbecký starosta Jaroslav Bastl, který zde mimochodem starostuje dodnes. S prvňáčky také přišli jejich rodiče, aby byli svědky jejich prvního dne ve škole. Starší žáci pro nás navíc vyrobili dárky, například záložky do knih.

Pak jsme se všichni představili a museli jsme odpovídat na různé otázky o sobě. První školní den je ale asi každý lehce zmatený, a tak Hedvika na otázku: ,,Copak jste dělali o prázdninách?" odpověděla, že byla v ZOO v Králově Dvoře místo ve Dvoře Králové. Zuzka zas na otázku, co ráda dělá ve volném čase, odpověděla, že spí, což nás všechny hodně rozesmálo.

První školní den i ty ostatní jsme však všichni zvládli bez problémů, a to i zásluhou paní učitelky Ludmily Hellerové, která tenkrát v Srbsku učila. Byli jsme posledními prvňáky, které dovedla až do třetí třídy, a dodnes na ni i na léta prožitá v místní škole rádi vzpomínáme.

Jaroslava Grosse v první školní den doprovázel přísný tatínek

Hořovice – Jaroslav Gross z Hořovic se poprvé do školní lavice posadil před více než šedesáti lety. Jeho školní léta začala v jednotřídce ve vesničce u Plzně. V rozhovoru předseda hořovických zahrádkářů prozradil nejen to, že se na tato místa moc rád vrací.

Jaké jsou vaše vzpomínky na první školní den?
Bydlel jsem v Žebnici u Plzně, kde byla jednotřídka, v jedné třídě byly čtyři ročníky. Už je to dávno, ale vzpomínám si, že mne do školy vedl táta. Panu učiteli, který bydlel v naší vesnici, pověděl: Když bude zlobit, tak mu nějakou dejte, když si bude stěžovat, já mu doma přidám.

Měli jste čtyři ročníky v jedné třídě, jak probíhala výuka?
Učitel musel čtvrťáky zaměstnat početními úkoly nebo čtením. Ty mladší učil například číst.

Pamatujete si na kamarády z té doby?
S některými se vídám, když se do Žebnice vydám. Setkávali jsme se i na školních srazech. Už jsme sraz dlouho neměli, ale mohli bychom dát něco dohromady.

Myslíte si, že je velký rozdíl mezi žáky vaší doby a těmi dnešními?
V tomto ohledu je velká změna. To, co si dovolí dnešní mládež, to my jsme si nikdy nedovolili. Tenkrát byla jiná doba, do školy jsme chodili v oblečení, které bylo čisté, ale obyčejné. Velký rozdíl vnímám když školy dnes navštívím například i v tom, že je na chodbách velký rámus. Ptám se učitelů, jak to mohou vydržet a všechny je obdivuji.

Za vašich školních let se takový hlahol po škole nerozléhal?
Vůbec, to jsme si nedovolili. O přestávkách chodila celá třída na chodbu, kde byl učitel. Až po přestávce jsme se vraceli do třídy.

Chodili jste ve škole, tak jako dnešní děti, na obědy?
Obědy nebyly, svačiny jsme si nosili z domova.

Co jste míval na svačinu dobrého?
Chléb ze sádlem nebo se škvarky. Na vsi to bylo oblíbené a tradiční jídlo.⋌ (rak)

Válečná léta v první třídě 
a učitel, který to s dětmi uměl

VLADIMÍR IZBICKÝ

Beroun – Jako všichni prvňáčci jsem se do školy těšil i jsem se na druhou stranu bál toho kroku do neznáma. Byl jsem dítě válečné generace, do školky jsem nechodil a na kolektiv jsem nebyl zvyklý.

Byl rok 1946, kdy mne do školy poprvé doprovodil otec, doba plná rozporuplných dojmů pro dětskou duši. Obdivoval jsem německé vojáky jak hezky při marši zpívali „ juli -juli -juli chachacha „. Litoval jsem německé uprchlíky, kteří zubožení pěšky a na povozech tažených koňmi stejně zuboženými, táhli na Plzeň. Mával jsem vlasovcům z okna a volal „zdravstvujtě", vstoupili první do Berouna.Všechno bylo špatně.

U nás v domě se ubytoval štáb rudoarmějců – mladý modrooký pihatý vojáček mne choval na klíně, obdivoval jsem ho a on mne asi taky.

První dny v první třídě byly přívětivé. Můj třídní byl pan učitel Štička, hned si nás získal, s dětmi to uměl. Hrál si s námi na pršení – všichni jsme tleskali, jako že prší – pomaloučku, slabě – pak více a více a rychleji. Nakonec z toho byla bouřka, tleskali jsme, dupali tloukli pěstičkama do lavice. Velice se mi zalíbila malá psací tabulka – destička z břidlice ve dřevěném rámku. Psalo se na ní, vlastně rylo kamennými písátky – pak se to smazalo vlhkou houbičkou visící na provázku u tabulky. Brzo jsem se proslavil v kreslení, pan řiditel Stanislav Novotný objevil můj talent. Pamatuji se jeho podpis – dával si záležet na tom S.

Oproti úspěchu v kreslení jsem se v tělocviku již tehdy moc nevyznamenal. Další léta v obecné škole byla ve znamení komunistického převratu 1948. Chodili jsme zpívat po schůzích budovatelské písničky, dodnes mi straší v hlavě – teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela.--- – směle jen soudruzi spějme, k cíli jenž všem je dán – pro národ, pro republiku splníme pětiletý plán … atd. Páni učitelé byli velice uvědomělí a my pitomí. Místo vyučování jsme chodili sbírat po městě a po obchodech sběr – starý papír, železo, hadry. Hrůznou vzpomínku mám na jatka v Hlinkách, kde jsme se hrabali v hromadě kostí a kravských lebek. Naše výsledky v soutěži sběru byly vynikající – v 1. ročníku měšťanské školy jsem propadal.
Pan řiditel se stal starostou.

Při vzpomínce na první třídu se Lucii vybaví ostříhané vlasy

Hořovice – Lucie Menclová prožila v první třídě řadu zajímavých příhod. Věří, že je jako maminka nastávajícího druháka neprožije znovu v roli rodiče.
Co se Vám při vyslovení první školní den nejprve vybaví?
Ostříhané vlasy. Maminka mi od mala pěstovala krásné, hnědé, dlouhé vlásky. O prázdninách před nástupem do 1. třídy jsem byla s tatínkem na letním táboře v Německu a nechtěla se česat. Tatínek to tedy vyřešil po svém. Ostříhal mě na kluka. Mamka s ním pak hodně dlouho nemluvila.

Těšila jste se do první třídy?
I když se hodně zamyslím, tak si nevzpomínám. Ale vzhledem k tomu, že to bylo něco neznámého, tak jsem se musela velmi těšit.

Na co nejvíce? Na spolužáky, nebo paní učitelku?
Díky výše uvedenému táboru v Německu jsem měla (tehdy jako jediná) kornout plný bonbónů. Tak jsem se těšila, až je všem rozdám. A sama si také dám.

Co Vás ve třídě nejvíce zaujalo?
Mokrá houba na tabuli. To si pamatuji přesně.

Pamatujete si, s kým jste sdílela lavici?
Byla to ta nejšikovnější holčička ve třídě (a vydrželo jí to až do 8. třídy). Velmi rychle mne však paní (soudružka) učitelka přesadila ke klukům, a to už mi zůstalo.

Řada lidí má první třídu spojenou například s písmenky, která stále vypadávala z desek přímo do aktovky. S čím ji máte spojenou vy?
Já a parta kluků. Rychle se naše třída rozdělila na 3 party. Holky, hodní kluci a ty ostatní. Já spolu s jedním klukem vedla tu poslední skupinu.

Vzpomínáte ráda na nějakou příhodu z té doby?
Je toho spousta. Samé zážitky, které bych jako maminka nastávajícího druháka velmi nerada prožila v roli rodiče. Budu tedy doufat, že mi to mé děti neoplatí.