Většinou se jedná o lidi, kteří jsou pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky. O to víc jsou pro záchranáře nebezpečnější. Toho, jaký pacient je, si všímá už dispečink záchranné služby. V případě, že pacient nadává a slovně útočí už na pracovnici dispečinku, tak k němu současně s námi posílá i policejní hlídku.

Na záchranáře ale neútočí jenom pacienti, jsou to i jejich příbuzní. Ti ze strachu o svého blízkého zdravotníkům nadávají a napadají je i fyzicky.

„Zasahovali jsme u dopravní nehody, při které bylo zraněno malé dítě. Auto řídila jeho matka. Když záchranáři v sanitce dítě ošetřovali, začal se do ní dobývat otec dítěte, který přijel k místu nehody v podnapilém stavu. Protože ho záchranář nechtěl kvůli opilosti pustit dovnitř, začal se s ním prát. Záchranáře začal kopat do nohou a zkopal ho tak, že s tím týden marodil. Měl štěstí, že mu přišli na pomoc hasiči a agresivního otce zpacifikovali,“ popsal jeden z útoků na záchranáře ředitel Trans Hospitalu Řevnice Bořek Bulíček.

Záchranářům Trans Hospitalu Řevnice se už mnohokrát stalo, že jim příbuzní či sám pacient demolovali vnitřek auta. „Při příjezdu naší sanitky chtěl zaútočit na záchranáře a rozběhl se proti němu. Ten ale uhnul a rozběsněný muž si svůj vztek vybil na sanitce. Rozbil nám boční okno a ještě něco. Nám se ho podařilo s pomocí policistů zpacifikovat. Zhruba za dva dny se ten samý člověk objevil na stanovišti naší záchranky a strašně moc se omlouval za to, co nám provedl,“ popsal jeden z případů Bořek Bulíček.

Většina zranění záchranářů nejsou vážná a obejdou se bez odborného ošetření a trvalých následků. Posádky ve velké většině případů zvládnou agresivního pacienta samy a věc dál nehlásí. Hlášené případy tak jsou za rok v řádech jednotek. „Vloni středočeští záchranáři zaznamenali 4 hlášená napadení. Agresivita ošetřovaných ale vzrůstá, nicméně mnohdy nedojde až k fyzickému napadení – pacient si vystačí s nevybíravým slovníkem a třeba pliváním,“ říká tisková mluvčí Zdravotnické záchranné služby Středočeského Petra Effenbergerová.

V ohrožení se ale nemusí cítit záchranáři jen od pacientů. Takový příjezd ke zraněné osobě v hospodě a její ošetření, kdy parta podnapilých kamarádů vyhodnotí, že ošetření kumpána není dle jejich rozostřeného měřítka dost rychlé či dost odborné, a začnou frajersky záchranáře povzbuzovat k výkonu, nebude to, co by záchranář vyhledával.

„Své si často ale zažijí i operátoři tísňové linky 155, kteří od volajících také dostávají svůj díl. Někdy se dá takové chování omluvit, neboť ne každý zvládne krizovou situaci, kdy se například zraní člen jeho rodiny, ale daleko víc invektiv si do sluchátka operátoři vyslechnou od lidí, kupodivu dospělých, kteří volají a blokují linku 155 jen z důvodu jakéhosi ventilu, kdy ze sebe vysypou nepřeberné množství vulgarismů a zavěsí,“ vysvětlila Petra Effenbergerová.

Když dojde na přímý útok v terénu, mezi nejčastějšími způsoby fyzického útoku jsou pěstní ataky, kopání a kousání. Každým hlášeným napadením záchranářů se zabývá policie, útočníci obvykle dostanou pokutu, někdy podmínečný trest.

„Změnit status záchranářů na veřejného činitele, tedy status, jaký mají policisté a hasiči, by asi v terénu přímo nepomohlo. Větší účinek by mohlo mít případné zavedení vyšších trestů pro agresory. Pokud má agresivní pacient několik promile v krvi, je mu jedno, kdo je nebo není veřejný činitel. Určitě by to nesnížilo samotný počet útoků, ale bylo by to velmi užitečné pro samotnou ochranu záchranářů v zákoně,“ konstatovala mluvčí středočeské záchranky.