Kniha, kterou napsala s desetiletým odstupem, je ale především i o zážitcích Evropanky cestující v zemi plné kontrastů a zajímavých míst.
Čas na cestách strávila s naprosto neideálním parťákem pro cestování, morousem, kterého později překřtila na „Mistra GPS“, protože měl věčně špatně nastavenou navigaci. Pro Kateřinu byl společníkem, který vlastně nebyl.
Proč Čína? Proč jste se rozhodla strávit šest neděl zrovna v této zemi?
V Asii jsem už rok předtím byla a cestovala jsem stejným způsobem. Tehdy jsem ani nebyla rozhodnutá, kam pojedu a našla jsem na cestovatelské seznamce lidi, kteří měli namířeno do Thajska a sháněli někoho k sobě. Tak jsem se k nim přidala. A když jsem se z Thajska vrátila, zůstala jsem asijskou kulturou velmi očarována. Později v jednom cestovatelským časopise jsem četla článek o cestovatelích, kteří prošli Soutěsku skákajícího tygra v Číně, v článku byla fotka i tří pagod a vše mě tak zaujalo, že jsem si řekla, že tam určitě musím jet. Rovnou jsem napsala znovu na seznamku, Takže nápad vznikl takhle živelně.
A to se hned ozval „Mistr GPS“?
Nejdříve se mi ozval kluk, který v tu dobu žil na Tchaj-wanu, ale tam se nám nepodařilo sladit termín na víza. A druhý byl právě on.
V knížce popisujete, že vás parťák na cestách vyloženě rmoutil a hodně ho, řekněme, pomlouváte. Proč?
Je pravda, že mu v knížce tak trošku nandávám. Psala jsem to tak, jak jsem to cítila, že mě ten člověk neskutečně štval a vůbec jsme si nesedli. Ale není to o tom, že by to byl zlý nebo špatný člověk. Ani mi nepřísluší něco takové soudit. Prostě jsme byli každý jiný; dva totálně odlišné světy se vydaly do světa. Já jako ukecaná až emotivní ženská a vedle mě byl člověk, který nemluvil, neprojevoval žádné emoce, zřídkakdy dal sám dohromady delší souvětí.
To jste musela ale už cítit od začátku, že takový byl, ne? Přinejmenším, když už jste seděli v letadle.
Nějaký náznak, který jsem vycítila, se vyjevil asi až týden před naším odletem. Když jsme cestu plánovali, tak on žil a pracoval v Německu. Veškerá komunikace byla přes emaily, a to zmiňuji už v úvodu knížky, že mi připadal jako naprosto super člověk ostřílený cestováním. Protože jsem se nepovažovala za nějakou brilantní cestovatelku, byla jsem velmi ráda, že pojedu s někým, kdo už toho má fůru za sebou. A měl, protože, co si pamatuji, tak mi psal, že projel Indii, Papua Novo Guineu a další země. No a týden před odletem jsme se sešli v kavárně v Praze. Tam jsme si sedli a jen na sebe koukali, nejednou jsme si neměli před cestou do Číny co říct (směje se). Když jsme tu cestu probírali, co budeme dělat tady a tam, tak mi vlastně dělalo problém, aby rozhovor neváznul.

Jak z osobního, tak profesního života oba známe, že když chcete rozvinout diskusi s člověkem, který prostě nemluví, je to dost psychicky vyčerpávající, natož když s ním vyrazíte na druhý konec světa.
Ano, a zároveň mě velmi ubíjel pocit, že jsem neměla vedle sebe člověka, s kterým bych mohla ty zážitky, kterých byla strašná spousta, sdílet a jakoby znovu prožít – jak těch negativních, tak i pozitivních. Navštívili jsme řadu míst, kde jsme se potkali s mnoha místními lidmi, s kterýma jsme si vůbec nerozuměli, a byla to vlastně velmi bizarní setkání. O tom si zkrátka chcete povídat, jenže ono nebylo s kým.
Jak se to vyvinulo dál?
Pak už jsem to vzdala a dopadlo to tak, že jsme jeli spolu, ale spíš vedle sebe. Nicméně jsem byla velmi ráda, že tam byl. Když jsme například vyrazili do národního parku, kde jsme šli i třídenní trek, nikde nikdo, sama bych si tam netroufla. Ale jinak, když jsme byli po městech, parcích či na jednodenních výletech, ty jsem většinou absolvovala sama. Večer jsme se pak potkali na místě, kde jsme se ubytovali. A i ty večery jsem většinou trávila sama. Díky tomu vlastně vznikla knížka, protože jsem pořád psala. Potřebovala jsem ty emoce v sobě nějak zpracovat, tak jsem začala psát emaily rodině a přátelům. V tu dobu jsem ještě nebyla na sociálních sítích, takže jsem psala takhle klasicky. Zajímavé bylo, že se už v tu dobu (v roce 2011 pozn. red.) dalo v Číně připojit prakticky všude. I ta nejzapadlejší vesnice měla alespoň jedno stavení se satelitem, kde bylo Wi-Fi.
Z emailů se vlastně staly výborné poznámky z cest, ne?
Měla jsem i svůj deníček, do kterého jsem si psala normálně tužkou, ale dalo by se říct, že ano. Psala jsem hodně domů, protože jsem toužila po té zpětné reakci, aby mi na to, co jsem zažívala, někdo něco řekl. Emaily měly velkou odezvu, což byla taková moje živá voda. Když jsem pak četla odpovědi, vždycky jsem u toho buď plakala, nebo se smála. No a pak mi můj kamarád jednou řekl, že bych z toho měla napsat knihu.
Píšete o bolavých nohách a duši. Můžete být trochu konkrétnější?
V Číně, nebo aspoň ty destinace, které jsme si vybírali, jako je hora Hua Shan či posvátný vrchol Emei Shan, všude mají zálibu do skal tesat schody, po kterých stoupáte klidně i dva dny. Jsem zvyklá chodit do kopců, ale po schodech to je trochu jiné. Nikdy bych neuvěřila, že se dají udělat puchýře zespoda na patách, jak jsem to měla já (směje se). Takže z toho jsou ty bolavé nohy. A bolavá duše byla právě ta samota, kdy se musíte usebrat do sebe, protože jsem byla sama sobě jediným kámošem. V knížce se o tom více rozepisuji, ale kdybych to měla popsat jednoduše, je to o tom umět žít sám ve svém vnitřním světě, do kterého jsem byla hozena proti své vůli. Tento, řekněme, mód mi nebyl vůbec příjemný, ale později jsem začala chápat spoustu věcí jinak. Ať už jsem se vztekala nad tím, že bloudíme, nebo že se mnou parťák nemluví, nakonec jsem vždycky došla k tomu největšímu klišé, že si člověk stejně za všechno může sám. Jinými slovy, to, co pouštíme navenek, se rodí v nás, ne v lidech kolem nás.

Z vlastních zkušeností ze života v zahraničí vím, že si člověk upraví svoje hodnoty. Předpokládám, že když jste tak dlouho na cestách, může to být podobné.
V mém případě to bylo spíše o vlastní sebejistotě. Když jsem tam jela, očekávala jsem, že budu na tom člověku, jak byl zkušený, trošku závislá. Sama bych se vyjet bála a počítala jsem, že se na něj budu moct spolehnout. Ale postupem času se ukázalo, že vlastně nemohu, a to ani v navigaci. Takže jsme byli takoví dva ztracenci. A odtud jsem začala používat i tu přezdívku „Mistr GPS“. Ale tím, že jsem se více a více spoléhala na sebe, vlastní intuici a místní lidi, byť jsme si nerozuměli vůbec nic, tak jsem cestu vždy našla kolikrát i bez navigace. A to mi dodalo více sebejistoty. Někdy to bylo trochu bolestné, ale jsem za to moc ráda.
Backpacking v Číně musí být pro Evropanku docela zážitek, co se týče hygieny.
To zrovna pro mě nebyl zas takový problém. Teď aby to nevyznělo, že jsem prase (smích). Hodně jsem od čtrnácti let jezdívala na vandry, i v zimě. Takže jsem byla zvyklá si v pátek zabalit baťoh a přijet domů v neděli, kdy se umyjete maximálně někde v hospodě v umyvadle nebo potoce. Takže to byla jedna z věcí, s kterou jsem neměla nikdy problém. Včetně ženských potřeb, což v knize i zmiňuji. Člověk si poradí i s vlhčenými ubrousky a lavorem s vodou.
Podobně to v asijských zemích může být i se stravování. Jde o zvyk na jiné jídlo a v mnoha případech si musí zvykat i naše střeva. Jak jste to měla vy?
Na čínské jídlo jsem se opravdu těšila, protože mám asijskou kuchyni opravdu ráda a vždy jí volím raději před českým knedlíkem. Jedli jsem hodně na ulici, protože se říká, že to je to nejlepší. Nicméně od Pekingu až po Chengdu mi moc nechutnalo, protože to bylo hodně jen o mase, rýži a sójové omáčce a vše navíc dost hutné. Ale jak jsme postupovali více na jih, přibývala zelenina a mořské plody a to jsem si opravdu užívala. A ano, hygiena stravovacích zařízení tam je dost odlišná, to hodně řeším slivovicí (směje se) a vždy jsem si ráno dala na lačno panáka. Naštěstí mívám na cestách po Asii problém jen zhruba první, než si střeva přivyknou. Pak už je to dobrý. Zajímavé je, že to mám podobně, když se vrátím domů.
Píšete, že jste byla z Tibetu hodně zklamaná.
Když jsme sháněli, jak se dostat do Lhasy, šlo to nakonec jen s čínskou cestovkou, od které jsme si koupili zájezd. Byli jsme na tibetském území pod neustálým dozorem, ale naštěstí nás průvodkyně ve městech nechala chodit samotné. Bez ní jsme například nemohli do chrámů. Asi to bylo to počínštění, co mě dost zklamalo. Jak jsem byla naladěna na něco jiného, měla jsem pak z toho v kru takovou tu úzkost. Naštěstí ale historické centrum vypadá pořád úžasně, to jsem si užila. Pořád je to ale smutný pohled, když vidíte stařenku, jak roztáčí modlitební mlýnky a nad ní na střeše stojí vojáci a hlídají. Co hlídají?